34. Galicie 5: Výlet končí slunečními paprsky

3. června 2008 v 22:51 |  Co se tu děje
Abych pravdu řekl, nevím, jak se mi bude dávat konec mého výletu do Galicie s několikaměsíčním odstupem dohromady. Mám ale chvilku pauzu mezi učením, a tak to zkusím. Přeci to nemůžu nechat nedokončené, co byste si o mě pomysleli. Přidal jsem i pár fotek do galerie.

Ráno bylo jako obvykle deštivé. Doslova lilo jako z konve. To snad nikdy neskončí. Co se dá dělat, tedy hurá do deště. Prvně jsem si však musel zbalit batoh. Ještě jsem neodjížděl, ale na poslední noc jsem musel změnit pokoj. Původně byla v plánu i změna hostelu, ale nakonec se uvolnilo místo v tomhle v jakémsi desetilůžáku. Bohužel v recepci nikdo nebyl. Nechal jsem tedy svojí Gemmu opřenou zezadu za pultíkem s malou cedulkou, že se pro ni vrátím, ať mi ji nechají tam.
Na snídani jsem si předem nic nekoupil, čili jsem musel zajít na croissant s kávou a džusem do nedaleké kavárny. Byly moc dobré. Potom jsem se v dešti jen tak poflakoval ulicemi Compostely. Nakonec jsem se došinul až ke katedrále. Při předchozích prohlídkách mě Christina upozornila, že je tam kousek moc zajímavé muzeum, Galicia Digital, digitální Galicie. Zamířil jsem tedy tam.
V muzeu měli prohlídky jen s průvodcem a další začínala až za hodinu. Upsal jsem se tedy na papírek s rezervacemi a vyrazil ještě chvíli ven. Rozhodl jsem se, že doběhnu do jiného muzea, galicijského lidu. To je takové folklórní muzeíčko, ale má jednu velkou zajímavost, proč tam všichni chodí. Je jí unikátní trojspirálovité schodiště. To znamená, že dole má tři začátky a po každých schodech se dostanete jinam. Mé srdce matematika nad tímto výdobytkem zaplesalo.
Kromě schodů jsem tam zahlédl i pár folklórních exponátů, ale ty byly tak na úrovni říčanského Městského Mudruňkova vlastivědného muzea a navíc popsané jen galicijsky, kteroužto řečí skutečně nevládnu. Proto jsem se tam dlouho nezdržoval a vrátil se akorát včas na první výstavu. Tam už na mě čekala skupinka dalších turistů. Všichni jsme vyfasovali speciální brýle pro 3D projekce a v patách paní průvodkyni se ponořili do světa digitálních kouzel.
Tohle muzeo skutečně stálo za to. Jednalo se o výkladní skříň nejnovějších galicijských technologií. V každé místnosti byl buď nějaký 3D film nebo jiná podobná vychytávka. Nejvíc mě zaujala virtuální horská dráha Compostelou. Museli jsme se posadit na speciální židle, které se do rytmu nakláněly. Navíc trojrozměrná iluze, paráda. Mé srdce informatika nad tímto výdobytkem zaplesalo.
Další zajímavostí byla simulace pověstné santiagské kadidelnice. V pěti lidech jsme si vyzkoušeli, jak tu věc ve společném souladu uvést do kývavého pohybu virtuální katedrálou. Řeknu vám, nic moc snadného to není.
Zatímco jsem se nechával obluzovat virtuální realitou, venku svatý Jakub čaroval. A hádejte, co do svého města přivolal. Modrou oblohu! Když jsem vyšel z muzea, ani jsem tomu nemohl uvěřit. Hned jsem si běžel vyfotit chrám s pozadím blankytného nebe.
Pomalu se připozdívalo a já už měl docela velký hlad. Rozhodl jsem se tedy vyhledat jednu zastrčenou galicijskou hospůdku. O ní mi před tím Christina vyprávěla, že tam chodí především domorodci. To je vždycky znak kvality.
Nejdřív jsem chvíli bloudil, ale nakonec jsem jí objevil. Měl jsem ohromné štěstí, zabral jsem poslední volný stůl. Ti, kdo přišli po mně, ostrouhali. Hospůdka měla milou, domáckou atmosféru. Obsluhoval mě sympatický tmavovlasý kudrnatý pán, tak kolem 35. Já začal tím, že mi jeho podnik doporučila jedna místní kamarádka jako nejlepší v celé Galícii. To ho zjevně potěšilo. Vysvětlil mi kompletní polední nabídku, a když jsem jednu rybu neznal, skočil do kuchyně pro ukázku "in natura". Nakonec jsem si objednal nějakou jejich polévku, tuhle rybu a místní bílé víno. Všechno bylo skutečně moc dobré. Hlavně na tu rybu vzpomínám ještě teď, tak dobrou jsem už dlouho nejedl. Pan vrchní se co chvíli stavoval u mého stolu a ptal se, jestli mi chutná. Pohoda, co?
Po obědě jsem opět zamířil do ulic Santiaga a vychutnával si vzácné sluneční paprsky. Nakonec jsem skončil na lavičce v jednou z mnohých parků. Četl jsem si knížku, koukal po holubech a byl spokojený.
Asi v pět jsme se naposledy sešli s Rakušandami. Šli jsme se projít shodou okolností do toho parku, kde jsem před tím byl. Já však viděl jen okraj. Christina mi ukázala i jiné části, odkud je krásný výhled na chrám (vizte fotogalerii).
Po chvíli jsme se už definitivně rozloučili, neboť slečny měly svůj další program. Alespoň jsem jim každé věnoval nějakou drobnost z místních turistických obchodů na památku. Myslím, že měly docela radost. Slíbili jsme si, že příště se uvidíme v Praze.
Po jejich odchodu jsem v parku osaměl. Chvíli jsem se tam poflakoval a koho nevidím. Souseda Australana z mého hostelu. Dali jsme tedy další kolečko parkem. Právě při něm jsem se dozvěděl o jeho cestách.
Protinožec nakonec vyrazil do města na večeři a já zůstal zase sám. Skočil jsem si na hamburger k BurgerKingovi (holt je to levné, no). Potom jsem se vrátil na vyhlídku v parku a vybleskl si katedrálu s nočním nasvícením.
Následně jsem se vrátil do hostelu. Nikdo z mých známých tam nebyl. Jen můj batoh stál přesně tam, kam jsem ho ráno odložil. Pán v recepci mi ukázal nové lože. Ubytoval jsem se tedy. Ještě se mi nechtělo spát, a tak jsem vyšel, výjimečně sám, na tapas. Dlouho jsem vybíral, až jsem připadl na snad jediný podnik v Santiagu, kde žádné tapas nedávali. Que mal, jak se říká. Ale víno špatné nebylo.
Po návratu do hostelu jsem si dal sprchu a zalezl do postele. Právě včas. Zrovna se do celé malé ubytovny hrnul proud jakýchsi chlapů kolem třiceti z Barcelony. Že si prý jedou užít víkend. No potěš. Naštěstí nad ránem při návratu moc nehlučeli.
Sobotní ráno začalo klidně. Venku zrovna nepršelo, a tak mi připomínkou místního vlídného počasí byla jen jezírka v botech. Mimochodem, díky jejich originálnímu mikroklimatu, vznikajícímu souhrou vynikající galicijské vody a teplu vyzařovanému mými končetinami, boty po návratu do Valencie smrděly tak hrozně, že jsem je musel vyhodit.
Odchod z hostelu proběhl bez problémů. Snídani jsem si dal opět v cafeterii a šel se podívat, kdy mi jede autobus na letiště. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že z centra v sobotu prakticky nic nejezdí (respektive poslední shůdný bus mi ujel před deseti minutami). S kletbami na rtech jsem hodil Gemmu na záda a rychlou chůzí vyrazil na druhý konec města na autobusovou stanici. Ještě, že si dělám vždycky pořádnou rezervu.
Autobus jsem nakonec chytil. Následně i letadlo. Po krátkém bezproblémovém letu se pod námi objevila Valencie. Parádní výlet skončil. Kam to bude příště? Dlouho, dlouho nikam. Ale přeci jen už mám plán. Po zkouškách bych rád zas jednou cestoval. Kam? Nechte se překvapit:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenička Lenička | Web | 4. června 2008 v 9:08 | Reagovat

Mé srdce čtenáře nad tímto článkem zaplesalo:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama