33. Galicie 4: Maják ve větru

26. května 2008 v 23:27 |  Co se tu děje
Ráno jsem musel vstávat poměrně brzy, neboť jsme byli s Christinou a Rézi domluvení, že se sejdeme na santiagském nádraží už ve tři čtvrtě na deset. Proto jsem se jen rychle nasnídal a vyrazil ven. Jak je v Galícii zvykem, lilo jako z konve.

Na nádraží jsem byl s předstihem, neboť nebylo tak daleko, jak jsem myslel. Koupil jsem lístky pro všechny a chvíli čekal. Holky dorazily včas, a tak jsme mohli nasednout do vláčku a vyrazit. Doufali jsme, že třeba v La Coruni bude lépe.
Cesta byla příjemná. Povídali jsme si a sledovali zmoklou krajinu. Všechno bylo zelené se žlutými kvítky janovce.
Zhruba po hodině jízdy nás přivítalo nádraží v největším městě této části Španělska. Počasí se bohužel nezměnilo, takže jsme museli vytáhnout deštníky. Do centra to byl ještě kus, a proto nám nezbylo nic jiného, než použít autobus. Vystoupili jsme na zastávce u přístavu a hned obsadili nedaleký turistický úřad. Tam Christina sehnala mapu a mohla nás tak vést. Já si svůj plán města koupil už na nádraží, a tak bych to zvládl taky, ale jí to zjevně velmi bavilo, takže jsem jí v tom nebránil. Svou drahou a podrobnou mapu jsem musel vytáhnout jen tehdy, když její zadarmová nestačila. Christina to ale nikdy nepřiznala veřejně, takže jsem musel být nenápadný, abych jí tím nepopudil.
První, co jsme z La Coruni viděli, byly secesní (nebo jaké) domy u přístavu. Fotka je v galerii. Prý jsou pro město typické. Následovalo hlavní náměstí pojmenované po Marii Pita. Tato paní se proslavila tím, že kdysi ubránila La Coruňu před nájezdem Angličanů vedených Sirem Fracisem Drakem. Dnes její socha ve značně feministickém pojetí - šlape po mrtvých vojácích - vévodí hlavnímu náměstí. Kolem dokola jsou potom restaurace se zahrádkami. Jenže jsme v Galícii, a tak jsou všechny zahrádky ze všech stran zasklené.
Z náměstí jsme zamířili do uliček starého města. Obešli jsme několik kostelů a nakonec skončili na nábřeží. Holky se tam chvíli fotily, a potom jsme pokračovali kolem moře k hlavní atrakci, kterou je místní maják. Neměl být daleko, ale zrovna bylo naprosto šílené počasí. Lilo úplně příšerně a navíc foukal nějaký uragán či co, takže cesta byla hotový očistec. Nakonec jsme ani k majáku nedošli, zakotvili jsme v hospodě s výhledem na něj na oběd. Já už měl docela hlad, všichni jsme byli zmáčení a potřebovali jsme obnovit morálku. Co jsem si dal? No přeci chipirones, ty olihně, co mi včera chutnaly. I dnes byly moc dobré.
Než jsme se občerstvili, počasí se aspoň trošku umoudřilo. Vítr dul dál, ale přestalo pršet. Navíc s plnými žaludky se nám zdál svět hned veselejší. S úsměvem na tváři jsme překonali posledních pár stovek metrů cesty k Torre de Hércules, slavnému lacoruňskému majáku.
Proč je místní faro tak slavný? Z jednoho prostého důvodu. Je to totiž nejstarší fungující maják na světě. Postavili ho Římané a prvně zmiňovaný je pod názvem Flavium Brigantium samotným Ptolemaiem na přelomu prvního a druhého století n. l.. Od těch dob svítí ze svého útesu na cestu lodím až dodnes. Významěji byl zrekonstuovám v roce 1791, ale tato přestavba na něm nic podstatného nezměnila. Jako takový je tedy jasným symbolem La Coruni už po dva tisíce let.
Věž se tyčí na skalnatém travnatém ostrohu, o který se dole tříští vlny. Společně s kvetoucími janovci a silným větrem to tam bylo ohromně romantické. Posoudit můžete sami. Samozřejmě jsme i vylezli nahoru. Tam už byl vítr tak silný, že skoro nešlo proti němu jít.
Po návštěvě majáku jsme pokračovali po nábřeží dál. Chtěli jsme se totiž podívat ještě do nedalekého muzea člověka. Christině to doporučila jedna santiagská kamarádka, která už tam byla. Nebylo to špatné, takové hodně zaměřené na vlastní prožitek. Každý si tam mohl vyzkoušet, jak vysoko vyskočí, zapumovat si jako srdce nebo zjistit, jak vypadá jeho tvář namixovaná s obličejem někoho jiného. Docela jsme si to užili.
Potom už přišla cesta zpátky. Nebylo na ní nic vyjímečného, vlak jel naprosto spořádaně. Po cestě jsme se s Christinou bavili o strastech Erasmu a došli jsme k tomu, že jsme na tom vlastně velmi podobně.
V Compostele jsme se rozloučili. Bohužel už definitivně, holky taky chtěly být spolu taky někdy samy. Naprosto jsem to chápal. Bylo mi s nimi moc dobře, ale co se dalo dělat. Vrátil jsem se tedy do hostelu.
Tam se mezitím vyměnili spolubydlící. Na palandě nade mnou se ubytoval australský cestovatel. Už si nevzpomínám na jméno, ale byl to skutečně zajímavý člověk. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, krátce střižené vlasy a ve formě. Fyzicky mi dost připomínal mámina bratrance. Vyprávěl, že kdysi dělal na nějaké univerzitě a pak pro vládu. Hlavně ale cestuje. Pár let žil v USA a chvíli v Chile. Teď je zrovna tady a pokračuje do Francie a Británie. Odtamtud letí do Indie za kamarády, kteří patří mezi známé dalajlamy. Pestrý život, co?
Druhá palanda měla už také své obyvatele. Nahoře spal nějaký Španěl, ale o tom toho moc nevím. Místo dole urvala Maxi. To byla stejně jako já erasmačka. Pochází ze Salzburgu - mám já na ty Rakušanky štěstí - a studuje v San Sebastianu v Baskicku. Aktuálně byla zrovna na cestě autobusem za nějakým kamarádem do portugalského Porta. V Compostele jen přespávala. Stejně jako já měla volný večer, a tak jsme se rozhodli strávit ho společně.
Nejprve jsme zamířili do baru, který mi při naší včerejší procházce městem doporučila Christina jako ten s největšími tapas v Santiagu. Tapas byly skutečně moc dobré - sýr, bramborové placky a chleba jak u nás v Čechách. Byla toho obrovská porce, člověk by nemusel ani večeřet. V příjemné konverzaci večer docela ubíhal. Když jsme všechno snědli a vypili, vyrazili jsme dál. Ještě nebylo nijak pozdě, a tak jsme si dali další skleničku v jiném podniku. Tady měli tapas sice menší, ale moc chutné. Takové teplé jednohubky. To mi bude ve Valencii chybět!
Z tohohle baru jsme už zamířili zpět do hostelu. Přeci jen jsme byli oba docela unavení. Ještě rychlá sprcha a tradá do říše snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helena teta helena teta | E-mail | 27. května 2008 v 0:23 | Reagovat

Tak už se mi po psaní tvých zážitků docela stýskalo, každý den sem chodím a hlídám a hlídám a nic až dnes po dlouhé době.Ten bratranec mámy je zřejmě Vašek z Příbora, protože mne žádný jiný nenapadá.Přeji ještě hodně krásných chvil a zážitků do konce tvého pobytu, už se ti to krátí a myslím, že se ti bude i trochu stýskat.Tak zatím čau - teta Helena

2 Lucía Lucía | 4. června 2008 v 17:32 | Reagovat

Momentálně je podle mých informací největším městem Galície už Vigo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama