32. Galicie 3: Keltové, mušle a voda

13. dubna 2008 v 22:53
Ráno jsem ani nemohl dospat. Těšil jsem se, jak si pořádně prohlédnu město. K snídani jsem spořádal v kuchyni hostelu včera koupený koláč a vodu a vyrazil do ulic. Jelikož bylo ještě brzo na sraz, vzal jsem útokem krámky se suvenýry.

V Santiagu je možné nakoupit asi tak milion věcí, z nichž toho není mnoho kýčovitého a všechno má k městu nějaký vztah.
Jedna část upomínkových předmětů referuje ke keltským časům. Galicie se totiž vehementně hlásí k této tradici. Ač galicijština keltský jazyk není, Keltové tu kdysi neoddiskutovatelně žili. Z těch dob se zachovaly nejen archeologické nálezy a místní jména, ale i tradiční galicijská hudba. Místo andaluského flamenca tu zní keltské dudy. I díky nim mi Galicie připadala jako španělská Bretaň. Kromě toho se dá koupit mnoho triček a jiných věcí s různými runami. Já si pro sebe pořídil modré s kruhovým symbolem života. Aspoň tak mi to paní v obchodě říkala. Samozřejmě jsem neopomenul koupit i CD se zmiňovanou muzikou. Moc pěkné.
Druhá skupina suvenýrů je odkazem křesťanských poutí. Svatojakubské škeble jsou všudypřítomné, stejně jako typický kříž. Dále můžete pořídit poutnické hole, miniaturní botafumeira a mnoho dalšího.
Po nákupu drobností pro rodinu jsem nakoupil i pohledy. Stále mi zbývalo dost času, a tak jsem si na Praza Roxa sedl do kavárny, kde jsem je všechny napsal. K tomu jsem si dal kávu a tarta de Santiago, místní mandlový koláč. I ten patří k častým dárkům z Compostely.
Přesně v poledne jsme se sešli s Rakušankami a vyrazili do staré části města. Bylo to moc fajn. Nejdřív jsme prošli několik ulic a katedrálu. Znovu jsem objal světcovu sochu, jen tak pro jistotu. Také jsem mu hodil do kasičky 50 centů příspěvek na živobobytí a za to si vysloužil od hlídkujícího duchovního svatý obrázek přímo z oltáře apoštola. Potom nám Christina ukázala medickou fakultu a místo, kde vždycky hrají lidé na hudební nástroje, neboť je tam dobrá akustika. Kromě toho jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, které pochytila od své galiciské spolubydlící.
Asi v té době začalo pršet. Lilo jako z konve a lilo dlouho. Moje boty na takové podnebí nebyly stavěné a tak si to vychutnávaly. Přímo nasávaly vlhkost. Díky tomu jsem až do konce výletu čvachtal ve dvou bazéncích, které podle toho i voněly. Dva dny po návratu do Valencie jsem si musel koupit nové obutí.
Na oběd jsme se stavili v restauraci kousek od katedrály. Tedy, ono je tam vlastně všechno kousek, Santiago není velké. Christina si dala míchaný salát, já bramborovou placku (omeletu) s krevetami a Rézi chipirones. Nevěděli jsme, co to je. Přinesli jí malé smažené olihně nebo chobotničky, nevím přesně rozdíl. Už předem jsme se domluvili, že se navzájem podělíme, takže jsme ochutnali všichni všechno. Mně chutnalo všechno a chipirones asi nejvíc.
Po obědě jsme vyrazili opět do města. Začali jsme v parku za městskou branou, kterou dříve proudili do Compostely poutníci. Park krásný, ale v tom dešti… nic moc. Abychom trochu uschli, zašli jsme ještě na kafe. Poté už se otevřely brány katedrálního muzea, kam jsme chtěli jít už od rána. V muzeu byly různé předměty spojené s katedrálou, nic extra zajímavého, ale stálo to za podívání.
Potom už jsme se rozešli. Zároveň jsme se ale domluvili, že v deset se zas sejdem a zajdem na tapas s nějakými Christíninými kamarádkami. Já vyrazil do hostelu trochu uschnout. Před tím jsem si ještě dal večeři u BurgerKinga. Holt je to to nejlevnější a nejrychleší.
V hostelu už na pokoji bylo plno. Dal jsem se do řeči se svými spolubydlícími. Na posteli nade mnou spala Bridget. Kanaďanka z Quebecu, která tenhle rok studuje v Alicante, pár kilometrů jižně od Valencie. Druhou palandu okupoval pár studentů historie z Baskicka. Představovali se mi, ale jména jsem si nezapamatoval. Každopádně všichni tři byli moc milí a dobře se s nimi povídalo. Bavili jsme se o všem možném, kromě obvyklých povrchností třeba i o historii a politice. Diskuze to byla moc zajímavá a ani se mi nechtělo odcházet. Ale tapas jsou tapas.
S holkama jsme se sešli ve Fuego baru. Kromě nich tu byla ještě Christinina kamarádka Annemarie z Německa a její bratr se svou slečnou Kristou, kteří tu také byli na návštěvě. S Christinou a Terezou jsme se domluvili, že další den společně vyrazíme do La Coruňi. Rakušanky pobyly jen chvilku, protože ještě byly někam pozvané. Tak jsem zůstal s Annemarie a její rodinou sám, ale vůbec to nevadilo. Všichni uměli španělsky, takže jsme si docela dobře popovídali. Kromě Fuega jsme vymetli ještě místní irský bar. Nejvíc jsem se bavil s Kristou. Je v prváku na univerzitě a studuje angličtinu a španělštinu. Z počátku moc nemluvila, ale pak se rozpovídala a nakonec mi stačilo jenom přikyvovat.
V baru jsme vydrželi do půlnoci. Potom už jsme byli všichni tak unavení, že jsme rádi zamířili do svých postelí. Tentokrát jsem spal jako zabitý.
Pokračování příště, tedy výlet do La Coruňi, pátek v Santiagu a odlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honza Honza | 13. dubna 2008 v 22:59 | Reagovat

Je toho nějak hodně do školy, tak jsem sepsal zatím jen první dva dny. Zas vás aspoň tolik nezahltím a budu mít o čem psát o něco dýl:-)

2 Julie Julie | 22. dubna 2008 v 11:55 | Reagovat

Teda, ty se mas. Kdyz sem tam byla ja, tak nebylo moc casu na cestovani( a asi ani penize), tesim se na tebe v kvetnu. Prijedu 15, tak se pak ozvu a pujdem si nekam sednout, nebo zatancovat. Besito :-)

3 Honza Honza | 22. dubna 2008 v 18:05 | Reagovat

No jasně, už se těším:-) Jo, a děkujem za pohled, včera dorazil. Hasta luego.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama