31. Galicie 2: Město poutníků

13. dubna 2008 v 22:52 |  Co se tu děje
Cesta do města v příjemné společnosti uběhla rychle. Na zastávce u Praza de Galicia (galicijsky Galicijské náměstí) jsme se rozloučili. Christina mi prý pošle SMS, kdy a kde se sejdem. OK, takže teď se půjdu ubytovat do rezervovaného hostelu o dvě ulice dál.

Hostel se jmenoval Meiga Backpackers, byl ve třetím patře obytného domu, ve znaku měl čarodějnici a byl zavřený. Naštěstí jenom dočasně. Podle cedule na dveřích se tam za hodinku, v půl páté, měl někdo objevit. Šel jsem se tedy ještě se všemi věcmi prvně podívat do historické části města.
Cesta mě zavedla nejprve ke staré tržnici a potom na malé náměstíčko v sousedství. Tam jsem si všiml otevřeného holičství a hned tam zapadl. K holiči jsem si chtěl dojít už ve Valencii, ale kvůli Fallas bylo všude zavřeno. Tady si mě hned vzala do parády mladá kadeřnice a za chvilku jsem byl už zase jakž takž upravený. S holičkami jsem se chvilku bavil, divili se, jak jsem vysoký. No jo, ve Španělsku je člověk se 183 cm učiněný obr.
Od kadeřníka jsem se vrátil zpět do hostelu. Po chvíli čekání se objevil jakýsi člověk, ze kterého se vyklubal recepční. Zapsal si mě a poté odvedl do skromě zařízeného, ale čistého pokoje. Přidělil mi postel dole na palandě za dveřmi vpravo. Kromě ní tu byla ještě druhá palanda nalevo, na které už měl někdo rozložené věci. Celý hostel disponoval nějakými šesti pokoji, dvěma koupelnami, kuchyní a společenskou místností. Takový větší byt. Všechno vzorně čisté.
SMSka od holek zatím nepřišla, a tak jsem se vyrazil ještě chvíli flákat po starém městě. Moc se mi tam líbilo. Úplně jiné, než ve Valencii. Starobylé kamenné domy, spousty kostelů a zvláštní melancholická atmosféra časů dávno minulých. Nakonec jsem do jednoho kostela vkročil. Byl to chrám sv. Martina, spojený s muzeem věnovaným někdejšímu klášteru. Jen jsem to tam prolétl, ale bylo to zajímavé. Zvlášť ohromný zdobený oltář. Podívat se na něj můžete v Galerii.
Při téhle procházce jsem na chvilku navštívil i katedrálu. Je ohromná. Hlavní oltář stojí nad hrobem apoštola Jakuba a skví se na něm socha tohoto světce vyvedená ve zlatě. Na bocích se nachází na každé straně po jednom jednosměrném vchodu a východu. Jeden vede dolů, kde může oko poutníkovo spočinout na ostatcích světce, respektive na stříbrné rakvi, ve které snad jsou. Za druhým se nachází pár schůdku. Po nich se dá vyběhnout za sochu apoštola a zezadu ji obejmout. Tím symbolicky končily a stále končí pouti do Santiaga.
Další zajímavostí chrámu je jeho kadidelnice, neboli botafumeiro. Bohužel jsem jí nikdy neviděl v akci. Podle dostupných informací váží 50 kg. Při mši naběhne šest cvičených dochovních a kouřící nádobu pomocí lana a zvláštního ukotvení rozhoupají přes celou šířku boční lodi jako kyvadlo. Létá jim skutečně vysoko, prý až skoro ke stropu. Později jsem se dozvěděl, že před pár lety to trochu přehnali a vysklili jedno z horních gotických oken…
Po návštěvě katedrály jsem pokračoval dál městem. Při cestě jsem všiml i kina, kde dnes od půl deváté budou hrát náš film. Po nějaké době jsem se vymotal z historické části a dostal se do čtvrti moderní. Zrovna, když jsem kupoval koláč ke snídani, mi cvrnkla na telefonu textovka. Sraz za půl hodiny na Praza Roxa, Červeném náměstí, před obchodem Orange. Červené náměstí nebylo daleko. Nalézá se v nové části města a prý je to oblíbené místo studentských srazů. Charakteristická je pro něj voda tekoucí svažující se ulicí až na jeho okraj.
Holky přišly včas. Ještě jsme chvilku čekali na další kamarády, a pak už šli do kina. Promítací místnost se nacházela v galicijském kulturním centru kousek od katedrály. Mohlo tam být takových sedmdesát míst. Ostře sledované vlaky byly součástí cyklu Vlaky v kině. Film se promítal česky se španělskými titulky. Nevím, jestli to bylo tím, že se neplatilo vstupné, ale malý sál se brzy zaplnil a ani se na všechny zájemce nedostalo. Publikum tvořili částečně erasmáci, ale většina byla místních. Bylo to úplně legrační, jak Galicijci sledují film v češtině. A myslím, že se jim docela líbil, často se ozýval smích. Christině prý moc, hlavně několikrát protržené rakouské kanape, sofa austriaca, pana přednosty.
Po skončení promítání se před biografem utvořila skupinka asi patnácti mladých lidí. A světe, div se, víc jak polovina mluvila česky! Téměř žádný z českých studentů v Compostele nemohl na Ostře sledovaných vlacích chybět. Domovskou fakultou většiny z nich je filda a snad všichni jsou v Santiagu spokojení.
Společně jsme zamířili sednout si na chvíli do nějakého baru. Bohužel místní podniky nejsou na takové počty lidí stavěné, a tak jsme se museli rozdělit. Já skončil se spřátelenými Rakušankami a pár Čechy v Christínině oblíbené hospůdce. Nevím, jak se jmenuje oficiálně, ale protože v ní vždy hoří oheň v krbu, Christina jí říká Fuego, Oheň. A Fuegem byl bar i pro mě.
Všude ve Španělsku si můžete objednat k pití ve většině náleven tzv. tapas. Podnik od podniku se liší, ale celkově to je nějaká drobnost, kterou můžete zakousnout k pivu či vínu - sýr, šunka, olivy apod. A všude ve Španělsku se za ně platí. Jedině v Galicii jsou zdarma. Sotva mi přinesli sklenku vína, už k ní stavěli i několik skýv chleba s místním salámem a výborným tvrdým sýrem. Mmmm, to si dám líbit.
Večer ubíhal v příjemné společnosti velmi rychle. Po čase jsme změnili bar a našli druhou polovinu Čechů. Rakušanky asi ve dvanáct vyrazily k domovu, neboť Rézi ten den vstávala už ve čtyři. Z Innsbruku musela nejdřív na Mallorcu a to chvíli trvá. Před tím jsme se ještě domluvili, že se další den sejdem ve dvanáct na Praza Roxa a společně si prohlédneme Compostelu. Já si povídal s krajany asi do jedné a pak jsem zamířil ke svému hostelu. Místnost už byla plná a všichni spali. Tichounce jsem vklouzl do své postele a s očekáváním dalších zážitků usnul neklidným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama