30. Galicie 1: Poustevník Paio a zvláštní setkání

13. dubna 2008 v 22:50 |  Co se tu děje
PRVNÍ ČÁST VYPRÁVĚNÍ O VÝLETU DO GALICIE
Zatím jen popis prvních dvou dnů (části 30, 31 a 32). Další bude následovat později. Stejně tak fotky jsou jen k prvním dvěma dnům.
Už ani nevím, jak ten výlet přesně začal. Prostě jsem se asi ráno probudil v našem prázdném bytě na Alboraye. Prázdném? Spíš opuštěném, Minelsy doma s rodinou, Thomas ve Francii se svou slečnou a čtvrtý v nedohlednu. Protřel jsem si oči, nasnídal se, hodil Gemmu na záda a taky vyrazil pryč. Jo, to by mohl být ten správný začátek tohohle příběhu.

Moje další cesta vedla na letiště. Pěkně pohodlně přímou linkou metra. Ani se mi do podzemky moc nechtělo, zrovna začínalo krásně pálit sluníčko. Ale co, v daleké Galicii bude svítit určitě taky.
Na aeroportu jsem si jen nechal zapalit batoh do igelitu a hned ho odevzdal u přepážky. Slečna se na oplátku podívala do papíru, odškrtla si mě a ručně mi napsala letenku. Jo, letěl jsem s RyanAirem. Slavné první nízkorozpočtové aerolinky šetří, kde se dá. Zato jejich zákazníci toho tolik neušetří. Se všemi jejich milými poplatky jsem za zpáteční letenku vyplácl 118E.
Po odbavení jsem měl ještě chvilku času. Skočil jsem si tedy na bagetu - buhví, kdy a co budu zase jíst. Poté už následoval detektor kovů a nástup do letadla. Odlet jsme měli naplánovaný na 12:10. Asi půl hodinky před ním se rychlostí dobře namydleného blesku začala formovat před vstupem do letadla fronta. Oni totiž nemají místenky, takže kdo dřív přijde, ten si urve lepší sezení. Já v čekárně seděl poměrně strategicky, a tak jsem se dostal dost dopředu. Ono je to sice jedno, ale pro ten pocit, že.
Ve tři čtvrtě na dvanáct tedy před vstupem do letadla stála vzorná fronta. Za chvilku se objevily dvě slečny s logem společnosti a začaly připravovat nástup. Jenže, co se nestalo. Po chvilce s připravováním zase přestaly. No potěš. Nakonec se z toho vyklubalo hodinové zpoždění. Prý nám museli kvůli závadě měnit letadlo.
Dobře to však dopadlo a vzlétli jsme. Kurz západoseverozápad, cíl Santiago de Compostela.
Santiago de Compostela díky slavným poutím ke hrobu apoštola Jakuba bezpochyby patří mezi nejznámější španělská města. Kdy vzniklo, není vůbec jasné. Někdo tu hledá Kelty, jiný Římany. Každopádně v těch dobách nebylo v oblasti budoucí Compostely víc, než nějaká bezvýznamná vesnička. Všechno se změnilo počátkem 9. století. Tehdy zde vládl asturský král Alfonso II. Cudný. Psal se rok 814.
Poustevník Paio měl špatné spaní. Celé dny na modlitbách, sychravé počasí a jen trocha jídla od dobrých vesničanů. Není divu, že jeho zdraví už nebylo, co zamlada. Bolavé klouby ho nenechaly odpočívat ani té noci. Zřejmě trest Boží, pomyslel si a vstal ze svého tvrdého lůžka v rohu skromné chatrče. No co, zrovna neprší, trochu se projdu, řekl si. Vybelhal se ze svého příbytku. Noční vzduch byl chladný, ale osvěžující. Starci se z náhlého popudu zachtělo vystoupit na kuželovitý vrchol kopce nad jeho obydlím. Chtěl zas jednou vidět hvězdy, zářící té noci stejně jasně, jako když býval mladý. Ach mládí, jaká pošetilost. Člověk si tehdy myslel, jak pohne světem. Pchh, pýcha. Taky jsem býval takový, když tu ještě bylo proč žít. Ach Isabel…
S ne zcela poustevnickými myšlenkami na svou jedinou ztracenou lásku stoupal starý Paio vzhůru. Ztracen ve svých snech se dobelhal až na vrcholek kopce. Ach Bože, stejně jsi ale stvořil krásný svět, pomyslel si. Ve svitu hvězd pozoroval noční krajinu. Jak pokojné místo k rozjímání… ale, počkat, co je to támhle. Ne, to nemůže být oheň žádného pastýře. Vždyť, vždyť to světlo se hýbe! Úžaslému poustevníku se naskytl prazvláštní pohled. Nad nedalekým kopcem se rozzářilo hned několik světel. Postupně jich napočítal osm. Světla však nezůstávala na místě. Točila se pořád rychleji a rychleji ve stále se zmenšujících kruzích, až všechna dosáhla pomyslného středu spirálovité dráhy. Tam se spojila a náhle zářila jasněji než ta nejjasnější z hvězd nad Paiovou hlavou. Ach Bože všemohoucí, cos to přichystal pro nehodného služebníka za představení? Nebo je to mámení ďáblovo? Jak to mám jenom poznat? Co si jen počnu… Vtom napadla Paia spásná myšlenka. Vždyť v nedaleké vsi je právě na návštěvě sám biskup Teodomiro z Iria Flavia. On bude jistě vědět, co to jen bylo. Ještě naposledy pohlédl ke světlu, aby si do paměti zapsal jeho přesnou polohu. Potom Paio již nehledě na bolavé klouby upaloval do své poustevny. Jako zamlada. Z malé stáje odvázal osla Diega, svého jediného přítele v těchto opuštěných horách, naskočil na jeho hřbet a přes Diegovy marné protesty kvůli přerušenému spánku vyrazil noční tmou za biskupem.
Tolik legenda, kterou jsem si dovolil trochu přebásnit. Jak to pokračovalo? Biskup Teodomiro se na místo vyrazil podívat a objevil tam hrob jednoho z apoštolů, Jakuba Staršího. Asturskému králi se to docela hodilo do krámu. A tak vzniklo Santiago de Compostela. Santiago jako svatý Jakub a Compostela třeba jako zkratka od latinského Campus Stellae, Mléčná dráha, která poustevníku Paiovi tehdy svítila nad hlavou.
Od objevu hrobu začaly na místo proudit davy poutníků. Pro ně se stavěly nové kostely, hospici, hospody a postupně vzniklo dnešní staré město. Hlavním centrem byla samozřejmě katedrála nad hrobem světce, kde pouti u jeho sochy na oltáři nad jeho kostmi končily a dodnes končí. Symbolem putování se stala svatojakubská mušle. Dnes jí má třeba ve znaku spolenost Shell. Tehdejší poutníci si ji nosili domů jako suvenýr. Kolem poutí vznikala i spousta další symboliky, zvláštní kříž Svatého Jakuba, tykve na pití, poutnické hole a mnoho dalšího. Město z toho dodnes žije.
Útlum poutí nastal s příchodem reformace v šestnáctém století. Santiago postupně ztrácelo svůj vliv. Změna k lepšímu nastala až v šedesátých letech minulého století. Tehdy se významně rozšířila univerzita a celé město začalo opět růst. Dnes kromě historického centra, které je na seznamu památek UNSCO, nabízí i mnoho moderních čtvrtí. Má téměř 100 tisíc obyvatel a je hlavním městem autonomní oblasti Galície na severozápadě Španělska.
Do tohohle města tedy mířil můj let. Nikoli s holí poutníka, ale s proudovými motory jsem se blížil ke Compostele. Letělo se celkem příjemně, jen za vodu jsem musel platit. Taky toho nebylo moc vidět, protože asi tak od půli cesty jsme se nesli nad mraky. Z těch jsme se vyloupli až kousek od letiště. Musím říct, že země pode mnou byla tak trochu šok. S nosem nalepeným na okýnku jsem sledoval šťavnatou ubíhající zeleň krajiny, občas přerušenou žlutě kvetoucími janovci. Teda, tak to je změna. S opuštěním letadla se také změnilo počasí. 12 stupňů a mrholení. Hm, tak tohle není Valencie. Převzal jsem si batoh a vyrazil na autobus. Letiště totiž leží asi 12 km za městem.
Je zvláštní, jak někdy člověku zamíchá životem náhoda. Nějaká drobnost jako malý kamínek spustí větší či menší lavinu událostí, které by se jinak vůbec nestaly. Pro mě se tentokrát tou událostí stalo setkání na autobusové zastávce. Nechtělo se mi totiž na autobus čekat samotnému. Proto jsem se dal do řeči s dvojicí holek, které tam čekaly také. Docela hezké blondýnky. Popisovat je nebudu, máte je v galerii vyfocené. Jejich hovor se odehrával v jakési směsici španělštiny a němčiny. Proto jsem si v hlavě sesumíroval otázku: "Sind Sie hier fűr einen Ausflug?", "Jste tu na výletě?" a slečnám ji vzápětí položil.
Na výletu tu byly a nebyly. Holky se jmenovaly Christina a Tereza, neboli Rézi. Po mém počátečním německém snažení (...aber ich habe es zu viel vergessen...) jsme přešli do španělštiny a povídali si celou cestu až do města. Christinina španělština byla na lepší úrovni než moje a Rézi se po absolvovaných třech letech studia taky celkem chytala. Co jsem se dozvěděl?
Obě jsou z Tyrolska a obě studují práva. Christina je tenhle semestr na Erasmu tady v Santiagu a Rézi tam za ní přijela na pár dnů na návštěvu. Christině se tam moc líbí a ze všeho galicijského je skutečně nadšená a Tereze by to tu ráda ukázala. Ještě nemají jasný plán, ale pokud by to vyšlo a nekřížilo se to s mými plány, mohli bychom si město projít společně. Tahle nabídka se mi moc líbila, protože takový místní erasmák ví o svém působišti vždycky víc, než obyčejný papírový průvodce. Proto jsem na to hned kývl.
Vzápětí si Christina vzpomněla na další věc. Ten večer se v místním kině v rámci cyklu o vlacích promítá nějaký český film. Holky tam asi půjdou a jistě tam přijdou i čeští santiágští erasmáci. Jak že by se to mohlo jmenovat? Ostře sledované vlaky? Jo, to bude ono. Program na večer jsem měl jasný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama