29. Velikonoce

6. dubna 2008 v 12:46 |  Co se tu děje
Můžu vám říct, že jak skončily Fallas, ani se mi nechtělo vycházet z bytu. Byl jsem naprosto a úplně "přeslavený". Asi jako tehdy, když jsem si ještě na gymplu jednou rozhodl udělat si radost. Měl jsem rád mandarinkový kompot, a tak jsem si koupil půllitrovou plechovku a celou jsem jí naráz snědl. Brr, od té doby nemůžu kompot z mandarinek ani vidět.

S Fallas a slavením to naštěstí tak dlouhodobé nebylo. Sice nerad, ale hned druhý den jsem se večer na chvíli vyrazil podívat do místní čtvrti Cabanyal na velikonoční průvod. No, přijde mi, že zlaté české Velikonoce s vajíčky a pomlázkou. Tady se tyto jarní svátky slaví dlouhými průvody plnými kajícníků nebo čeho v kuželovitých čepicích ala Kukluxklan. Má to sice silnou atmosféru, ale úplně jinou, než naše Valikonoce. U nás všichni (až na pár jedinců, které v dětství o Velikonocích týrali, že) vesele pohansky běhají s pomlázkou a vajíčky a jsou spokojení, že konečně přišlo jaro. Tady teda ne. Jakoby v obavách z toho, jestli byli celý rok dost zbožní, nasadí přes obličej škrabošky a v rytmu bubnů prochází ulicemi. Málem je cítit škvařící se maso kacířů na hranicích inkvizice. Tady středověk neskončil.
Čtvrteční průvod byl první, takzvaná návštěva svatých míst. Šlo se v rychlém tempu, ale různobarevných bubáků bylo tolik, že procházka zabrala několik hodin. Další den na Velký pátek začal průvod už v podvečer. Tenhle byl hlavní. Stovky maskovaných doplnily alegorické vozíky s monstrancemi a lidé převlečení za různé novozákonní postavy. Poznal jsem Piláta a jednu svatou, která podala Ježíší při poslední cestě plátno, aby si mohl otřít tvář a ona se na ní otiskla. Jen nevím, jak se ta svatá jmenuje.
Hlavní průvod se pohyboval vskutku jen, co noha nohu mine. Všichni přešlapovali v neměnném rytmu bubnů. Bum, bum, bum…
Vydržel jsem tam jen chvíli, pak jsem se vrátil zpátky na Alborayu. Přišlo mi to takové dost monotónní. A na poslední procesí, které v neděli oslavovalo Vzkříšení, už jsem ani nešel.
V těchto dnech jsem hlavně odpočíval, flákal se a dodělával drobnosti do školy. Taky jsem se snažil vrátit se do normálního denního režimu. Přeci jen, snídat o půl jedné pravidelně nejde.
V pondělí jsem se sebral a místo, abych vyrazil na koledu, jsem si šel sednout do Královských zahrad do své oblíbené zahradní restaurace. Dokonce i bez pomlázky. Letos jsem jí po dlouhých letech neměl - z pomerančovníku by se holt pletla dost blbě. No a co jsem v Královských zahradách dělal? Plánoval cestu do Galície. Tam jsem odlétal již další den, v úterý, a vracel jsem se v sobotu. Celkem tedy tři a půl dne na zábavu.
K ruce jsem měl několik prospektů ze školní turistické oficiny. Mají tam letáky nejen z celého Španělska, ale i z různých koutů světa včetně Prahy a člověk si je může zdarma vzít. Moc praktická věc.
Já si vzal plán Santiaga de Compostela, něco o městech v okolí a jeden o přírodě. V restauraci jsem je pak všechny pečlivě prostudoval. Nakonec jsem se rozhodl takto: v úterý po příletu orientační procházka Santiágem, ve středu výlet do přírody do přírodního parku na pobřeží Atlantiku s obří písečnou dunou, ve čtvrtek návštěva nedaleké La Coruni a v pátek detailní prohlídka Compostely.
Plán jsem tedy měl. Ještě jsem večer musel zabalit svůj starý dobrý batoh - Gemmu. Po několika dnech letargie způsobené dlouhými oslavami jsem zase začal cítit, že se bude něco dít. Když ne cestovní horečka, tak aspoň teplota. Galície volá...
Jak celý výlet probíhal, napíšu snad již brzy. Zatím prozradím jen to, že z mého plánu nakonec nezůstal kámen na kameni. Mohly za to tři věci - počasí, Rézi a Christina. O tom ale až příště:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama