22. Que puta

24. února 2008 v 18:23 |  Co se tu děje
Přivítala nás stanice Estacion Sur. Tou jsem jen vcuku letu proběhl a hned jsem zapadl do metra. Systém fungování je stejný jako ve Valencii, jen tu mají menší velikost jízdenek a daleko víc tras a stanic. Už předem jsem si naplánoval, jak pojedu. Jednu stanici po okružní šestce, potom přestup na jedničku a s ní do centra, na zastávku Torso de Molina. Jako překlad mě napadá Torzo mlýnu, ale to asi nebude přesně ono. Na Torzu vystoupím, a najdu si volný hostel. Takový byl aspoň plán.

První část se skutečně podařila. Na zvolenou stanici jsem dojel bez problémů. Horší to bylo s tím hostelem. Podstatně.
Nejdřív jsem se vydal k profláknutému hostelu Cats. Aspoň podle internetu je to nejprovařenější madrický hostel. Bohužel taky absolutně plný. Slečna v recepci mi aspoň dala papír s dalšími možnostmi. Pche, to přeci nebudu potřebovat, našel jsem si věci už předem sám.
A tak jsem začal běhat centrem Madridu od puntíku k puntíku. Věřili byste, že bylo všude plno? Pro mě to bylo docela překvapení. Od jednotlivých recepčních jsem se dozvěděl, že to je kvůli nějaké umělecké události, která se tento víkend v hlavním městě koná. Paráda.
Po několika odmítnutích jsem se přeorientoval na tzv. hostaly. Hostal je něco mezi hotelem a hostelem. Mají celkem pěkně vybavené pokoje, vyšší ceny a obvykle zabírají jedno nebo dvě poschodí obyčejných činžáků. V jednom takovém se dostavil první úspěch. Pan recepční mi nabídl za 50E dvojlůžák. Vida, tak přeci něco. Jenže poněkud dražší, než jsem si představoval. Ještě jsem nebyl tak zoufalý, a tak jsem to odmítl a vyrazil hledat dál.
Následovalo několik dalších plných podniků. Při svém pochodování už jsem se dostal už skoro na druhý konec centra, do Calle de Arenal kousek od Královského divadla. Tam jsem vpadl do hostalu Ivor ve třetím patře domu číslo 24. Zrovna dorazila i dvojka ještě o několik stupňů zoufalejších cestovatelů. Dva kluci, zřejmě taky studenti, se snažili anglicky z paní recepční vytřískat dvě volná lůžka. Na rozdíl od jiných kolegů působila paní vstřícně a opravdu se pokoušela něco objevit. Abych nepřišel zkrátka, přidal jsem se do debaty taky a přešel do španělštiny. Ta vyhovovala recepční lépe a dodala jí nový elán. Nakonec vydolovala volný třílůžkový pokoj za 85 Euro na dnešní noc. Kluci po něm skočili s radostí, já chvilku váhal, ale nakonec jsem do toho šel s nimi. Najal jsem si tedy pokoj se dvěma úplně cizími lidmi. Pěkně nám to začíná. Útěchou mi bylo, že v hostelu na vícelůžáku by to nebylo lepší.
Kluci naštěstí nebyli žádní vandráci. Jeden se jmenoval Beát (nebo tak nějak) a jméno druhého jsem už zvládl zapomenout. Říkejme mu třeba Špagát. Byli to Rakušáci z Vídně. Špagát studuje architekturu a Beát snad nějaký jejich FEL. Oba se vyznačovali několika pearcingy a účesy šmrnclými punkem. Jinak ale celkem normální. Mají teď zrovna volno, a tak vyrazili na malý okruh Španělskem. Letěli do Barcelony, pak jeli k nám do Valencie a následoval Madrid. Tam si chtěli půjčit auto a dojet zpět do Barcelony. Dneska hledali pět hodin místo na přespání a zítra prý stráví noc na nějaké diskotéce, aby ušetřili za spaní. Zajímalo by mě, jak to nakonec zrealizovali a kolik ušetřili. Asi moc ne, ani noční život tu není za hubičku.
Společně jsme se ubytovali v překvapivě rozlehlém a čistém pokoji. Kluci se usadili na manželské posteli, já měl separé lůžko. Ještě jsem zvedl již trošku nervozním rodičům konečně telefon a oznámil jim, že zatím vše vpodstatě v pohodě. Hned po zavěšení Špagát kontroval českou větou, že na něj jako pozor, protože umí česky. To bylo tedy taky to jediné, co uměl. Naučil se to od babičky, která prý česky mluvila dobře. Jó, nadarmo se neříká, že když se sejdou tři vídeňáci, je jeden z nich Čech.
Následně jsme vyrazili někam si na chvíli ještě sednout. Po cestě mi Špagát anglicky něco málo vyprávěl o jejich cestě a já do něj hučel o svém životě na Jihu. Beát se moc nezapojoval, přišlo mi, že angličtinou tolik nevládl.
Po nějaké době jsem se rozhodl, že bude lepší se rozdělit. Důvodů bylo několik. Za prvé mi přišlo, že mluvím o dost víc než oni a že je moje španělská dobrodružství zase tak moc nezajímají. Nechtěl jsem jim kazit večer. Navíc mi připadalo, že Beát si konverzaci v angličtině příliš neužívá. A na to, abychom přešli do němčiny, jsem se zase necítil já. Konečně oni už večeřeli a chtěli jít jen na kafe, kdežto já měl ještě pořádný hlad a po jídle jsem si chtěl prohlédnout nasvětlený Madrid. Domluvili jsme se tedy, že se sejdeme před hostalem asi za dvě hodiny v půl dvanácté a společně vyzvedneme klíč. Oni mi popřáli dobrou chuť a zamířili za svou kávou.
Já nejdřív uvažoval o večeři v pizzerii, ale nakonec vyhrál opět McDonald. Nějak tu střídám hamburgrovou a paellovou dietu, budu to muset občas zpestřovat. Jenže čím?
Po večeři jsem se chtěl jít chvíli pokochat nočním městem. Také mi v hlavě strašilo, že nemám kde přespat ze soboty na neděli. Proto jsem se po cestě ptal ve větších hostalech a hostelech na možnost přespání. Kupodivu marně. Zvádl jsem ale při tom projít většinu hlavních madridských památek. Plaza Mayor, kde kdysi plály inkviziční hranice, novodobou Katedrálu Naší Paní Almudeny, osvětlený královský palác i divadlo. Došel jsem také na veliký boulvar Gran Vía plný divadel a kabaretů. V touze získat jistotu sobotní postele jsem dále zamířil i severně od této avenidy.
Můžu vám říct, až budete někdy v noci v Madridu, tam nechoďte. Tahle část centra totiž aspoň ten večer patřila skupinkám podivně vypadajících černochů a starších a zjevně už dost použitých dam v těsných krátkých šatičkách s velkými výstřihy. No jasně, putas. I mě bylo jasné, že tohle španělské označení pro prostitutky (ne, slovo curva znamená zatáčka) tady našlo své nositelky. Sice se v jejich rajónu nalézaly i nějaké hostaly, ale upřímě, tady se mi tedy rozhodně spát nechtělo.
Zamířil jsem nejkratší cestou zpět do centra, ulicí Calle de la Montera rovnou na náměstí Puerta del Sol. Tohle má být centrum madridského nočního života. Říkal jsem si, že tam asi chodí madridští studenti pařit. No, minimálně ve zmiňované ulici bylo docela dost holek. Měly hodně krátké sukně a jen tak postávaly na chodníku. Na jednu sympaticky působící tmavovlásku jsem se na vteřinku podíval. A ona hned zareagovala: "Hola, cariňo!", tedy "Ahoj, miláčku!". Jezuskote, tady je to ale taky samá puta!! Rychle jsem odvrátil zrak a mazal i z téhle ulice pryč. Zlatá Valencie, tam když jde člověk v noci ven, má jistotu, že narazí jen na studenty. Madrid je snad jedna velká Perlovka.
Už bez dalších příhod jsem se ještě chvíli toulal centrem. Také jsem si rozmyslel, jak to udělám druhý den se spaním. Ráno prostě co nejdřív dojedu do Toleda a zkusím se poptat tam. Když nic nebude, zavolám do Madridu na čísla z papíru z hostelu Cats. Snad to nějak dopadne.
Přesně v půl dvanácté jsem dorazil před hostal. Beát a Špagát už tam zjevně chvíli čekali. Hergot, na to, že existují i dochvilní lidé, jsem si už docela odvykl. Společně jsme si vybrali klíč a zapadli do pokoje. Ještě horká sprcha po náročném dni a hurá do říše spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama