24. Museo del Prado

24. února 2008 v 18:25 |  Co se tu děje
Sluníčko se probudilo do příjemného nedělního rána. Vytřelo si paprsky spánek z očí a rozhlédlo se po kraji. Tak kdepak máme Honzu, určitě ještě chrní v posteli. Cože, postel je už prázdná?

Jo, už jo a to již dvě hodiny. Vstal jsem totiž už v šest. Rychle jsem zabalil a zaplatil pokoj nočnímu recepčnímu Rumunovi, kterého jsem kvůli tomu musel probudit. Následně jsem se co nejrychleji přemístil spícím městem na autobus. V Toledu jsem potkával jen čistící čety a poslední opilce vracející se po náročné noci domů.
Nechal jsem si poměrně velkou rezervu, a tak jsem musel na stanici ještě čekat, než se otevřelo okýnko a prodali mi lístek. Cesta proběhla bez problémů a v devět jsem byl v Madridu. Přesun metrem na zastávku Atocha trval dvacet minut, pak ještě kousek pěšky a už je tu přede mnou. Museo del Prado, jedna z nejvýznamějších světových galerií.
Prado bylo poprvé otevřeno 19. listopadu 1819. V jeho síních našla své místo ta nejvýznamější díla ze sbírek španělských králů. Nejvíce pláten tu má asi Goya, ale ve stovce sálů můžete vidět i mistrovské kousky od El Greca, Velázqueze, Bosche, Rubense, Rafaela, Tiziana, Dürera a mnoha dalších nejpřednějších umělců historie.
Než se do Prada dostanete, musíte si vystát dvě fronty. První je na vstupenky. Ty jsou pro studenty z EU zdarma, ale mít je musí. Fronta se naštěstí rychle hýbala a také nebyla takhle poránu příliš dlouhá. Jakmile máte lístek, můžete se zařadit do fronty u vchodu. Ta je pomalejší, neboť každý návštěvník musí projít kontrolním rámem jako na letišti a ostraha si mezitím retgenem prohlíží, co máte v zavazadlech. Naštěstí je vstupů víc, čili to taky zas tak moc hrozné nebylo. V deset hodin jsem se mohl po průchodu Velazquezovým vchodem vydat mezi obrazy. Bohužel se tam nesmělo fotit a tak jsem vám aspoň zvěčnil pohledy, co jsem tam nakoupil. Doufám, že tím neporušuju nějaká autorská práva. Proto jsou taky fotky dost rozmazané, takhle to snad nikomu vadit nemůže.
Začal jsem prohlídkou děl mistra Velazqueze. Ale už po pár sálech jsem ji přerušil, protože jsem měl skutečně hlad. Musel jsem se stavit v tamním baru na bagetu a čaj. Hned po nich jsem ale pokračoval. Bloumal jsem sálem za sálem, oběma patry i několika menšími místnostmi ve sklepě a ve druhém patře. Bylo to skutečně krásné. Obvykle jsem chodil s plánem s vyznačenými nejdůležitějšími obrazy v ruce. Překvapením pro mě byl malíř El Bosco. Říkal jsem si, co to jako má být za Španěla. Když jsem ale došel do jeho sálu, můj zrak padl na obraz, který přece znám! Vždyť to je Zahrada nadpozemských rozkoší od Bosche! Španěláci ho překřtili, aby mátli turisty, parchanti.
Ze všech se mi asi nejvíc líbil El Greco. Ani nevím proč, nějak mi jeho malování bylo blízké.
Po prohlídce jsem ještě zamířil k muzejnímu obchodu. Říkal jsem si, že s práznou odsud nesmím. A taky jsem nejel. Při vybírání, které pohledy a obrázky obrázků koupit a které už ne, jsem musel mít snad horečku. Moc dobře mi tedy nebylo už kvůli rýmě, ale tohle mě dorazilo. Byl jsem už jako v mrákotách. Nejdřív jsem si toho nabral tunu, ale pak jsem některé věci zase vrátil. Nakonec mě to vyšlo na pouhých 23,50E.
Po opuštění muzea následoval rychlý oběd u McDonalda. Měl jsem ještě docela dost času, bylo asi půl třetí a autobus mi jel v pět. Jenže byla zima a mně nějak nebylo vůbec dobře. Proto jsem se sebral a odjel na autobusovou stanici. Tam jsem potom zbylý čas pročekal.
Návrat do Valencie byl klidný. Autobus jel spořádaně. Jenom mu nesvítila osobní světýlka, a tak jsem místo čtení shlédl rodinný film o opuštěné holčičce a jejím psovi.
Jediné, co bylo pozoruhodné, bylo, že mi kousek před Valencií zřejmě díky klesání z hor zalehlo levé ucho. Normálně bych o takové prkotině nepsal. Jenže ono vůbec nechtělo odlehnout. Když jsem se stavil po příjezdu na bagetě k večeři, bylo to, jako by mi ucho někdo otočil. Slyšel jsem každé kousnutí, ale prodavačku dost špatně. Potom se mě v metru cestou na Alborayu na něco ptala nějaká slečna a já vůbec netušil, co chce vědět. Nakonec po příjezdu do bytu jsem nebyl schopný mluvit ani s Minelsy. Prostě hrůza. Radši jsem se umyl a i se zalehlým uchem šel spát. A tak skončil celý tento dlouhý výlet. Doufám, že už brzy zase někam vyrazím. (Pro úplnost, ucho mi při spánku konečně odlehlo, ale bolelo mě pak ještě dva dny.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama