23. To leda Toledo (poněkud delší)

24. února 2008 v 18:25 |  Co se tu děje
Ráno jsem z postele vyskočil už v půl osmé. Tedy se spíš vybelhal, jako obvykle se mi příliš nechtělo. Přesunul jsem se do koupelny, abych si aspoň vyčistil zuby a oholil se. Snažil jsem se při tom nevzbudit Beáta a Špagáta, ale nevím, jak moc se mi to dařilo. Kluci totiž večer říkali, že před devátou vstávat nebudou. S ohledem na ně jsem i balil téměř po tmě. Světlo je tedy rozhodně nebudilo. Horší to asi bylo s těmi hrozně šustivými igelitkami z Consumu.

Když jsem vyrazil z hostalu na ulici, bylo už světlo. Rozednívá se tu totiž právě tak kolem osmé. Ranní ulice patřila několika uklízecím četám, snažícím se zlikvidovat následky včerejšího rozmarného večera pro ulice metropole. Já jsem zamířil na nejbližší zastávku metra Sol, odkud jsem se v pohodě a rychle přemístil opět na autobusovou stanici Jih. Odtud mi měl jet autobus do Toleda. Kdo poněkud protestoval, byl můj žaludek, navyklý před jakoukoli další činností naplnit se snídaní. Jo, chlapče, to si ještě musíš počkat, nejdřív koupíme lístek.
Lístek mi prodala v okýnku dopravce Continental - Alsa slečna ve tři čtvrtě na devět za nějakých 4,80E. Autobus měl odjíždět v celou. Zbývalo mi objevit jeho stanoviště. Než k tomu došlo, uběhlo asi deset minut. Žaludek stále hlasitěji nadával. Po usazení na sedadle jsem ho tedy aspoň trošku utěšil těmi několika sušenkami, co mi zbyly od včerejška a co nějak záhadně přečkaly v kapse bundy i včerejší večerní prohlídku Madridu. K tomu několik loků vody. Žaludek zvyklý na čaj se asi urazil, ale od té doby už dal na pár hodin pokoj. Co mu taky zbývalo, první jídlo ten den byl až oběd o půl druhé. Ale k tomu se dostanu později.
Cesta do Toleda byla veskrze nezajímavá. Trvala hodinu a vedla po dálnice mezi madridskými předměstími a průmyslovými areály a sklady.
Do Toleda jsme dojeli skoro přesně v deset. Přivítalo nás krásně svítící sluníčko. Paráda, v Madridu a ve Valencii bylo včera zataženo (a ve Valencii to v kombinaci s deštěm vydrželo potom ještě týden). Otvíraly se také první pohledy na město. Jeho historická část se nachází v meandru řeky Tajo na poměrně vysokém kopci. Autobusová stanice potom na severní straně pod kopcem. Severní strana je jediná neobehnaná řekou a právě na severu se rozprostírají nové části města.
Než vám začnu líčit svůj další postup, rád bych napsal pár slov o Toledu jako takovém.
Město je to prastaré. První zmínku o něm lze nalézt u Plinia ve čtvrtém století před Kristem. Římané ho nazývali Toletum a od původních osadníků ho získali v roce 192 př. n. l.. Zůstaly tu po nich ruiny circu kousek od dnešního města na sever. V pátém století našeho letopočtu se Toleda zmocnili germánští Vizigóti a udělali z něj hlavní město svého království na Pyrenejském poloostrově. Jenže po pár letech i sem dorazili Maurové a z Toleda bylo rázem طليطلة, tedy Tulaytula. Musulmani tu vydrželi pouhá tři století. Křesťané město získali zpět už v roce 1085 jako jedno z prvních ve Španělsku (poslední byla Grenada v roce 1492). Jmenovitě to byl kastilský král Alfonso VI. Kastilští králové Toledo přetvořili v jedno z center své říše. Byla tu škola pro tlumočníky, velká katedrála, textilní i zbrojní průmysl. Město vzkvétalo až do roku 1561. Tehdy se král Filip II rozhodl přesídlit se svým dvorem do Madridu a důsledkem toho se během sta let zmenšila toledská populace na polovinu.
Vylidněné metropole se chopila ruka církve. V rozpadajících se budovách začaly vznikat konventy a kláštery. Toledo se dál rozvíjelo, ale podstatně pomaleji. To byl možná také důvod, proč si centrum města zachovalo až do dnešních dnů svůj původní středověký charakter. Během 19. a 20. století i sem dorazil nějaký ten průmysl. Konečně od osmdesátých let minulého století je Toledo hlavním městem španělské oblasti Castilla-La Mancha. Centrum města je stejně jako Praha zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
A do tohohle města jsem dojel já.
První, k čemu jsem došel, byly zbytky městských hradeb. Už z nich a později z celého města jsem byl nadšený. Skutečně mám rád středověk a tohle bylo tedy něco pro mě. Podél zdi jsem se dostal až k bráně, Puertě de Bisabra. Vidět ji můžete v galerii. Tou jsem prošel a následně vystoupal na kopec do vlastního města. Po cestě jsem ještě potkal původem arabskou Bránu slunce.
Cesta nahoru skončila na náměstí před radnicí, jediném větším prostoru v historickém městě. Tady se také nalézá několik hostalů. Rozhodl jsem se je vyzkoušet už teď ráno, abych nějaké bydlení sehnal co nejdřív. Bohužel byly všechny obsazené.
Při jejich zkoušení jsem se dostával stále dál od radničního náměstí a postupně se ztrácel. Po několika odbočkách už jsem skutečně netušil, kde vlastně jsem. A to jsem měl mapu a mnoho zkušeností s navigací. Toledské uličky jsou fakt zrádné. Jsou velice úzké (auto se vejde tak tak), klikaté a jedna jako druhá. Navíc občas končí slepě, jindy nějakým nejasným průchodem nebo několika schody. Trošku jako pražské Staré město dotažené do extrému. Mohl jsem jen tušit, v které části labyrintu se zrovna nacházím, ale přesně nikdy.
Po nějaké době jsem se objevil u Muzea vizigótské kultury. Sice jsem nevěděl jak, ale byl jsem rád, že mám aspoň nějaký záchytný bod. Muzeum jsem samozřejmě nevynechal. Nalézalo se v původním kostele v maurském stylu. Ten byl ostatně na celém muzeu asi nejzajímavější.
Kousek odtamtud je Kostel Jezuitů. Už před ním bily do očí poutače, hlásící nejkrásnější výhled na město z jeho věží. No, paráda to bude nepochybně, to jo, ale znáte mě. Nesnáším lezení na věže!! Z ničeho nemám takový strach, jako z výšek. Jenže, na druhou stranu, tohle bude stát určitě za to. Takže jsem se zas jednou překonal a na věže vylezl. Výsledky můžete vidět v galerii.
Zhůry jsem zahlédl další hostal, který jsem hned po slezení dolů běžel navštívit. Když mi paní v recepci na mojí otázku po volné posteli na dnešní noc odpověděla ano, musel jsem se zeptat ještě jednou, jestli jsem se nepřeslechl. Skutečně měli volný jednolůžák. Byl jsem úplně nadšený. V tom nadšení jsem odkýval, že beru pokoj za třicet (což šlo) i s obědem, večeří a snídaní za dalších patnáct Éček (což bylo docela dost, byl bych se býval zvládl najíst i levněji). No co, aspoň ochutnám něco místního a nebudu se muset živit hamburgrovou dietou.
Bylo zhruba půl dvanácté. Protože oběd se vařil až od jedné a pokoj byl k nastěhování až ve dvě, vyrazil jsem už aspoň bez batohu ještě chvíli poznávat krásy Toleda.
Mé další kroky mě zavedly ke katedrále. Svatyně je vskutku obřích rozměrů a gotické krásy. Moc se mi líbila a tak jsem dal i nekřesťanských sedm Euro za vstup. Bohužel se vevnitř nesmělo fotit, tak vám aspoň předkládám fotky zvenku.
Při tomto výletě a následně celý den jsem obdivoval toledskou artesaníi neboli umění. Spočívá to v tom, že mistři vezmou do ruky černý plech a do něj vpraví zlaté a vyjímečně stříbrné tetování. To asi není přesné, ale tak mi to připadalo. Výsledné talířky, brože, medailóny a přívěsky jsou moc krásné, pár fotek přikládám. Neopomněl jsem koupit několik kousků na památku pro sebe i pro své blízké. Nakupoval jsem v různých obchodech, jednou dokonce přímo od mistra artesanía, jak se pan výrobce nazýval. Musel jsem se dost hlídat a i tak jsem tam za to nechal majlant. Ono to totiž bohužel není úplně nejlevnější. Ale co, kdy se tam zase dostanu.
Přiblížila se jedna hodina a já hned spěchal do svého hostalu. Přeci jen jsem naposledy večeřel.
K obědu byly jako všude tady dva chody a dále chléb a dezert. Chtěl jsem něco skutečně manchského a proto jsem si nechal od pana vrchního poradit. No, nevím, nevím, jestli jsem udělal dobře. Jako první přede mě postavil tzv. judías. To je fazolová polévka, ve které jsou naházené kosti z křepelky (tady prý hodně oblíbené) s kousky masa na sobě. Přišlo mi to jako pomeje. Na jméno druhého chodu už si nevzpomenu, ale prý je to také specialita. Tvořil ho guláš z čehosi s hráškem a hranolkami. Není tu asi úplně stejné, jako náš guláš, ale takhle si to nejlépe představíte. Nebylo to špatné, ale ani nic moc. Jako dezert jsem si poručil dortík San Marco.
Hned po obědě jsem si vyzvedl na recepci klíče a šel si dát věci do pokoje. Tedy spíš pokojíku, byla tam postel a kolem ní na každé straně ne víc než půl metru. Ale co, na jedno přespání až moc velký luxus. Měl jsem i soukromou koupelničku a všechno bylo nablýskané.
Poté jsem opět vyrazil za krásami města. Nebudu Vás unavovat detailním popisem každého kroku, už takhle si připadám rozvleklý jak James Joyce. Prostě jsem prolezl staré město od jednoho konce až na druhý. Při tom jsem navštívil třeba kostel sv. Tomáše se slavným obrazem Pohřeb seňora Orgaze od El Greca, židovskou synagogu s nádhernou výzdobou, středověký most svatého Martina, kavárnu před radnicí, Muzeum svatého kříže, pevnost Alcazar i mešitu Krista Světla (Mezquita Cristo de la Luz). Tam jsem se dostal už kvečeru, málem jsem to nestihl. Ale nakonec ano, a tak jsem byl v jednom dni v historické katedrále, synagoze i mešitě, což je, myslím, slušný výkon. Fotky si můžete prohlédnout v galerii.
Po celodenním chození jsem byl náležitě unavený, a proto jsem si udělal od šesti do osmi krátkou siestu. Jen jsem si tak ležel na posteli a četl si.
V osm jsem vyrazil dolů na večeři. Tentokrát jsem jako první ochutnal toledskou paellu. No, myslím, že valenciánská je lepší. V téhle byly i krevety, což je s podivem, protože Toledo narozdíl od Valencie leží dost ve vnitrozemí. Celkově ale působila dojmem rizota ze školní jídelny. Jako druhý chod jsem měl dva tenké plátky hovězího s hranolkami a toledskou UHO (pro neznalé, Univerzální Hnědá Omáčka). Jo, jo, zavzpomínal jsem na naše kuchařky z gymnázia.
Po večeři jsem se ještě šel podívat na noční město. Vzal jsem to jen krátce, neboť nohy už bolely jako čert. Také jsem si ujasnil plán na zítřek. Hlavně se musím dostat včas do Madridu a ke galerii Prado. Jinak strávím den ve frontě. Snídaně je prý ale až od osmi a dřív mi ji neudělají. Proto na ni kašlu a pojedu nalačno prvním autobusem do Madridu, který jede v těch osm z autobusového nádraží.
Když jsem si to takhle pěkně všechno ujasnil, koupil jsem si pár koblih k snídani a šel spát do svého útulného pokojíku. Už jsem toho měl až dost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama