21. Cesta do Madridu

24. února 2008 v 18:22 |  Co se tu děje
Konečně tu máme pátek. Čekají mě dvě přednášky, cesta busem do Madridu a pak už zase jednou trocha dobrodružství. Ale pěkně popořadě.

Budík mě nutí vylézt z postele v nekřesťanských sedm hodin. Tady ve Španělsku je to jako vstávat u nás v pět. Prostě hnus. Ale co můžu dělat, když mám už od půl deváté školu. Umyl jsem se, oholil a nasnídal, naposledy před odjezdem zkontroloval emaily a dobalil batoh. Teď se teprve všechny švy pořádně napljaly. Ale vydržely celý výlet. Jak už jsem psal, s tímhle baťohem jsem fakt spokojený.
Potom už jsem se bryskně přemístil do školy na první hodinu. Byla to cvičení od Imagen sintetico. Ten den bylo hlavně na programu dát pořádně dohromady skupinky a domluvit téma našeho krátkometrážního filmu. Já si představoval nějakou gigantickou rytířskou bitvu, ale to by asi s našimi schopnostmi nebylo reálné. Proto vyhrál Kikův návrh. Vytvoříme fragment westernu. Zloduch bude unášet hrdinovu milou k projíždějícímu vlaku. Aby hrdina svou lásku zachránil, musí vlak zastavit. A on ho rovnou vykolejí, pomocí hrsti drobných mincí. Název? POR UN PUÑADO DE CÉNTIMOS (Pro hrst centimů). Takové jsou naše plány, jaká bude realita, se uvidí.
Druhou a zároveň poslední přednáškou byla toho dne úvodní lekce z Kryptografie. Tenhle předmět jsem si zvolil jako první ze všech, a to ještě v Čechách. Už jako malého skautíka mě šifrování docela bavilo a tady mám jedinečnou příležitost se o tom dozvědět něco víc a trochu ve vědečtějším duchu. Pan vyučující svým úvodním povídáním mé nadšení ještě prohloubil. Hlavním cílem předmětu bude vyluštit tři šifrované zprávy, které nám zadají. Zkouška bude mít váhu jen 40% a ani není povinná. To se mi líbí.
Louskat kódy budeme ve dvojicích. Já jsem se dohodl na spolupráci s Monikou. Ano, přesně tou Polkou, se kterou jsme dělali minulý semestr projekt na GPI. Ano, přesně s tou, která na projektu neudělala skoro nic. Ale zas je tam kromě mě jediná další Erasmačka a navíc, tohle bude zábava a né práce. Tedy aspoň doufám.
Přednáška uběhla jako voda. Hned po jejím skončení jsem tramvají přejel, a následně kousek došel, na autobusovou stanici. Do odjezdu zbývalo ještě hodně času, a proto jsem se velice prozřetelně vyrazil do přilehlého supermarketu vybavit na cestu proviantem. Koupil jsem si dvě bagety a balíček sušenek. Také jsem se tam v McDonaldu naobědval.
Autobus měl vyjíždět ze stanice v 15:00. Kvízová otázka - v kolik vyjížděl? Chvilka napětí… a vyhrává… nikdo, on jel totiž vyjímečně včas:-) Někdy jsou i Španělé přesní.
Protože se mi to tak časově hodilo, jel jsem vyšší třídou, tzv. Express. Spočívá to v tom, že autobus je o pár Éček dražší a má pohodlnější sedadla. Vedle sebe jsou jen tři, rozdělené uličkou (na dvě a jedno, logicky). Mají kožené polstrování, a aby na nich společnost zase neprodělala tolik, jsou na sobě víc namačkaná. Proto jsem na nohy měl v tomhle zázraku míň místa, než by se mi bylo líbilo. V neděli jsem jel zpět do Valencie normální verzí, která je nejen levnější, ale přišla mi i pohodlnější. Celkově jsem za zpáteční jízdenku (obě cesty dohromady) zaplatil 47E.
Jak probíhala cesta? Docela příjemně. Chvílemi jsem si četl a jinak se kochal krajinou. Hned za Valencií se rychle zvedly poměrně vysoké hory. Byly porostlé klasickou směsí středomořských píchavých keříků. Mezi ně se občas vklínil olivový háj. Také se daly zahlédnout sady růžově kvetoucích stromů. Jo, jo, už se asi blíží jaro. Jen nevím, co byly zač. Snad pomerančovníky.
Po nějaké době se krajina změnila. Zůstala zvlněná, ale středomořskou flóru nahradila flekatá krajina oblasti La Mancha. Cože, flekatá? Ano, čtete dobře. Mancha totiž znamená španělsky "skrvrna" nebo "flek". Tento region získal své jméno podle toho, že je plný políček, které z vyvýšených míst působí jako skvrnitý koberec. Střídá se tu svěže zelené obilí s oranžovou půdou a šedým prachem. Všechno dohromady společně s již nízko stojícím sluncem to pak působí opravdu pěkně. Myslím, že Don Quijote si pro svoje cestování vybral moc příjemnou oblast. Dokonce tu jsou dodnes vidět větrné mlýny. Tedy, poněkud upravené pro potřeby 21. století. Místo romantických lopatkových drtičů obilí je dnešní La Mancha plná větrných elektráren.
V autobuse nebyl kupodivu záchod, a proto jsme všichni přivítali čtvrthodinovou zastávku v motorestu na půli cesty. Někteří cestující ho využili i ke koupi svačiny. Tu jsem ale já měl ještě z Valencie. Požitkářsky jsem si v autobuse vychutnával své bagety s mortadelou a jamonem (místní sušená šunka, něco jako parmská) a větší část balíčku sušenek. Posledních pár se do mě už nevešlo, a tak jsem si je schoval do kapsy na horší časy.
Na druhou polovinu cesty nám pan řidič pustil film. Nejsem si jistý, ale myslím, že to byla Zkáza výletní lodi Potěmkin. Prostě se tam potápěla loď a hrdinové po ní zoufale běhali a snažili se zachránit své milované ratolesti. Obyčejná vykrádačka Titanicu, ani jsem to moc nesledoval. Zato starší několikametráková paní přes uličku to evidentně prožívala. Co chvíli se od ní na celý autobus ozývalo: "Que fuerte!", tedy "Tak to je síla!".
Se závěrečnými titulky Potěmkina a posledními paprsky slunce jsme v 19 hodin dorazili do Madridu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama