20. Fiesta checa

19. února 2008 v 21:50 |  Co se tu děje
Po návratu jsem si jenom chvilku odpočinul a vyrazil na českou fiestu. Ano, slyšíte dobře. Poprvé se tu konal takový větší český mejdan.

Startovní hodina byla taky česká - 19 hodin. Když to slyšeli spolubydlící, měli z toho srandu. Na mejdan jsem i přes hrozící déšť vyrazil pěšky. Odehrávalo se to v malinkém podniku Queso i Xamon (nebo tak nějak, valenciánsky Sýr a šunka) na Plaza Honduras. Dorazil jsem tam poměrně načas, ale docela dlouho mi trvalo, než jsem to objevil. Že Hondurasské náměstí pokračuje i za roh, jsem totiž před tím vůbec netušil.
Už u vchodu jsem narazil na známé české a slovenské (tady čechoslovakismus přetrvává) tváře. Během večera se pak objevovali další a další, takže nakonec jsem tam promluvil pár slov ve své mateřštině snad se všemi soukmenovci, které jsem tu kdy potkal. Navíc jsem poznal ještě nejméně dvojnásobek nových. Celkem nás tam mohlo být od vody, co hučí pod skalinou, tak třicet. Plus samozřejmě hafo dalších studentů ze všech koutů světa, netvořili jsme žádnou uzavřenou společnost. Hlavně za začátku nás tam ale bylo dost na to, aby člověk nezačínal konverzaci Hola, nýbrž Ahoj. Teprve, když se protějšek tvářil nechápavě, přešlo se na španělštinu nebo angličtinu.
Jak večer probíhal? Základem bylo, že se na baru prodávalo české pivo. On se tu totiž dá v Consumu koupit Staropramen a Prazdroj a pak také s přirážkou prodávat dál. Ke každému nápoji dostal nakupující na umělohmotném tácku ochutnat kousek bramboráku, zelňačky a guláše. No, a k tomu vyhrávala z reproduktorů naše muzika - vzpomínám si třeba na Janka Ledeckého. Před barem stálo na vývěsním štítě "Bramboráky" a uvnitř visel plakát z universitní oslavy 25 let Erasmu na polytechnice s fotografiemi z Česka. Legrační na něm byl přeložený název naší hymny - "Donde esta mi casa?", což se dá zpět přeložit i jako "Kde je můj barák?". No, a mezi tím korzovaly davy studentů a bavily se.
Já dorazil na lačno, a tak mě jedna sklenička červeného vína z Rioji, doprovázená dvěma sousty bramboráku, málem položila. Pavel (z FELu, měli jsme spolu minulý semestr hodně společných přednášek a jsme docela kamarádi) na tom byl podobně. Proto jsme společně na chvíli opustili zábavu a došli si do nedalekého KFC na večeři. Twister Menu nezklamalo ani ve Valencii.
Po návratu jsme pokračovali v zábavě. Někoho z našich napadl typicky český nápad. Pivo na baru za 2,50E je moc drahé, takže vymyslel, že se skočí do nedalekého Consumu koupit za 1,00E vlastní a vypije se před barem. Koupili jich docela dost a chvilku je tam ostatním Erasmákům prodávali. Během půl hodinky ale měli vyprodáno, a tak se museli všichni vrátit zase k baru. Panu šéfovi pomáhaly i dvě Češky a jeden Slovák, čili si aspoň mohli objednat v mateřštině.
Já jsem celý večer různě procházel a korzoval mezi jednotlivými skupinkami studentů. Moc se mi líbilo, že můžu promluvit na kohokoli a on si se mnou bude rád chvíli vyprávět. Poznal jsem tak spoustu nových lidí. Nejsrandovnější byli Erasmáci, kteří čerstvě přijeli na nadcházející semestr. Byli ještě dost vyjukaní, sice asi ne tak moc, jako já v září, ale docela jo. Někteří si o mě dokonce mysleli, že jsem Španěl. To mě docela pobavilo. Zvlášť v kontextu s touhle příhodou:
To jsem se takhle jednou nedávno vrátil do bytu. Přišel jsem do svého pokoje a velice mě znechutilo, kolik tu zas mám prachu. Vyšel jsem na chodbu a narazil tam na Minelsy. Chtěl jsem se jí svěřit se svým rozčílením, a tak jsem spustil, kolikže máme v bytě prachu a jaká je to hrůza. Bohužel jsem nějak zaměnil slovíčko pro "prach" (polvo) za slovo "chudý" nebo "ubohý" (pobre). Můj výlev proto vypadal zhruba následovně:
"Ahoj Minelsy, to je hrůza, jakou máme v bytě chudobu. Je to příšerné, vůbec nevím, kde se nám tu ta bída bere. Netuším, jak se té ubohosti zbavit nadýl. Hrůza."
Minelsy na mě chvíli nevěřícně koukala, co mě to zase napadlo za kravinu. Když jsem jí oznámil, že jdu tu bídu zamést, pochopila, že jsem asi myslel něco jiného. No co, aspoň se měla čemu smát. Takže asi takovýhle jsem Španěl.
Zpátky k fiestě. S přibývajícím časem se postupně lidé různě rozcházeli. Já ještě nakonec vyrazil na chvíli s Matějem ze zemědělky, Terezou z VŠCHT, Monikou, co u nás minulý týden spala, a nějakými cizinci do nedalekého baru Carribeans. Chtěli jsme se ještě na chvíli pobavit. Carribeans je moc dobrý bar, kromě klasických vypalovaček tipu Don´t stop the music a Umbrella tam občas pustí i nějaké latinskoamerické rytmy. Bylo tam sice neuvěřitelné množství lidí, ale bylo to fajn.
Bohužel jsem měl druhý den od půl jedenácté školu, takže jsem to musel zatáhnout už někdy ve tři čtvrtě na dvě. Holt, na Aborayu cesta daleká.
V rámci tohohle článku napíšu ještě pár slov o čtvrtku, aby se mi nepletl do povídání o výletu.
Takže, ve čtvrtek jsem se probouzel dosti těžko, s drnčící hlavou a suchem v ústech. Brr, nějak jsem si odvykl pít a teď mě tři skleničky vína takhle zmůžou. Nebo to byl ten hnusný cigaretový kouř? Jako nekuřák se už moc těším, až ho ve všech barech a hospodách zcela zakážou.
Každopádně jsem se nějak z bytu vykopal a i došel do školy. Naštěstí jsme ten den měli jenom jednu přednášku a ještě docela legrační. Byla od předmětu Úvod do produkce multimédií. Je to jediný předmět, který mám tenhle semestr anglicky. Bohužel jich v nabídce takových moc nebylo. Na začátku jsem tam byl s vyučujícím sám a on se upřímně bál, že to tak i zůstane. Pan profesor na mě nejdřív zapůsobil dojmem spolužáka, jeden z těch, kterým ani po třicítce fousy nerostou.
Jeho obavy se nakonec nenaplnily, kromě mě přišli ještě jeden Slovák, který byl taky včera na fiestě, jeden Španěl, jeden americký černoch, dvě Američanky a jakýsi Erasmák neznající španěsky ani slovo. Z vyučujícího postupně spadla počáteční nervozita a za chvíli už nám líčil své zářné vize, jak z nás udělá multimediální managery. Naštěstí s tím byl docela rychle hotový.
Já se poté vrátil zpátky do bytu. Ještě jsem si v Jídlu na odnešení koupil k obědu paellu a pak už jsem byl jenom zalezlý v bytě. Odpoledne uběhlo, ani nevím jak. Jen jsem si surfoval po Internetu a hlavně si zabalil věci na výlet. Vzal jsem si jen to nejnutnější (pár triček, spacák, ručník a hygienu), takže jsem se nakonec vešel do svého příručního třicetilitrového baťůžku. Byl sice celou dobu napnutý k prasknutí, ale vydržel. Nechci nikomu dělat reklamu, ale baťohy Deuter fakt za ty peníze stojí!
Lehnout jsem si šel včas. Buhví, kde budu zítra spát.
No, a tady udělám malou pauzu. Během pár dní se dozvíte, jak jsem měl ještě v pátek školu, co všechno člověka potká, když hledá na blind spaní v Madridu, jaké je Toledo a co nevynechat v Pradu. Také se tu objeví fotky z výletu. Proto, zůstaňte s námi;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ryba Ryba | 19. února 2008 v 23:28 | Reagovat

:) Téda, já jen koukám, kolik máš odvahy pro to všechno. Já bych třeba do baru nevlezla ani tady v Praze a ty si klidně brouzdáš někde po Španělsku s třiceti litry života na zádech... Na druhou stranu to může být opravdu krásné. Svoboda! Asi by mě takový rok hodně změnil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama