18. Taje valenciánštiny

19. února 2008 v 21:48 |  Co se tu děje
Některé dny se tu vůbec nic zajímavého neděje. Prostě se jen tak plácám. Uplynulý týden k nim ale rozhodně nepatří. Za zmínku stojí z mnoha důvodů - odstartoval druhý semestr, konala se velká česká fiesta a byl jsem na výletu v Toledu a v Madridu. Jak všechna tyto události probíhaly, se dočtete v tomto a následujících článcích. Takže si uvařte kafíčko, pohodlně se usaďte a ponořte se do mých osudů.

Stejně jako každý jiný týden, začal i ten minulý pondělkem. Na tom nebylo nic zvláštního. Zajímavější bylo, že to pondělí byl zároveň první den mého druhého semestru tady ve Španělsku. Přelomila se polovina a začínáme nanovo.
Hned na úvod mě čekaly dvě přednášky. Na zahajující z TEXu (programovací jazyk sloužící k profesionálně vypadající sazbě textů) jsem nakráčel suverénně na desátou, jak to má podle rozvrhu být. Ani mě nepřekvapilo, že první studenti i vyučující se objevili až po pěti minutách. Na to už jsem si zvykl. Co byl pro mě ale naprostý šok, bylo, že pan prosesor spustil valenciánsky. No to je paráda, jako by nestačilo, že mám některé věci anglicky a další španělsky. Teď ještě musí přijít další řeč, o které nemám ani páru.
Kupodivu jsem to však nakonec snad docela slušně stíhal. Ona totiž valenciánština není žádný jazyk spadlý z Marsu. Základem je katalánština, která se jinak vyslovuje. Podle většiny zdrojů to dokonce je katalánština, ale místní jí považují za samostatný jazyk. Katalánština je oficiální jazyk Katalánska, tedy Barcelony a jí spravovaného území a tvoří ji směska španělštiny a francouzštiny. Čili ve výsledku je valenciánšina podobná španělštině asi tak, jako slovenština češtině - jiné koncovky, občas jiné slovo, ale smysl lze se znalostí španělštiny pochytit.
S jazyky ve Španělsku je to skutečně velice zajímavé. Kromě španělštiny, které se běžně říká kastilština, jsou tu oficiální ještě zmiňovaná katalánština a dále baskičtina a galicijština. V jistých částech země mají navíc ještě další - aragonštinu, asturštinu a spoustu různých nářečí kastilštiny. Speciální postavení má baskičtina, protože nejen, že nepatří do indo-evropské jazykové rodiny, ale ona dokonce nepatří vůbec do žádné jazykové rodiny, čili je od všech jazyků naprosto jiná. Někdy si v ní musím pustit nějaký film, pak vám o ní povyprávím. Na ukázku: Euskararen jatorria den alegiazko mintzairaari aitzineuskara deritzo, hau da, erromatarren nahiz zeltiarren eraginaren aurreko protoeuskara. Ještě tak vědět, co to znamená.
Pokud jsem ve vás touto krátkou odbočkou vzbudil zájem, neváhejte a vrhněte se do hlubin internetu pro další informace. Třeba na wikipedii toho lze najít docela dost.
Ale zpět k mým trablům s valenciánštinou. Po hodině jsem se zašel pana profesora zeptat, jestli by třeba nebylo možné sehnat něco španělsky, že jsem tu na Erasmu a jeho jazyk neovládám. Vyučující se nejdřív ptal, odkud že jsem to sem přivandroval. Když zjistil, že jsem z Čech, rozlil se mu po tváři blažený úsměv. Jo, tam u vás, tam se tenhle systém používá hodně, vyslechl jsem si. Asi jako by to byla nějaká země zaslíbená. Díky tomu ale prý je taky mnoho materiálů i v češtině, což je pro mě to podstatné. A odpovídat můžu normálně španělsky. Jenom zadání úkolů a přednášky budou holt jazykem regionu. Naštěstí zde není zkouška, ale jen odevzdání několika prací. Jo, to je prostě výzva.
Po přednášce následovaly tři hodinky volna. Strávil jsem je na náměstíčku univerzitního městečka, kde jsem si četl knížku. Sluníčko vždycky chvilku svítilo a pak se zase schovalo za mrak. Po troše čtení si na lavičku ke mně přisedli tři blonďatí lidé. To je tady podezřelé, na skupinu Španělů vždy připadají takovéto osoby maximálně dvě a to ještě vyjímečně. Začal jsem tedy nenápadně poslouchat, jakou řečí začnou komunikovat. Po chvíli jsem si udělal jasný obrázek - buď nějaké nářečí němčiny, nebo holandština. Dal jsem se s nimi do řeči a skutečně, bé je správně. Narazil jsem na Nizozemce, kteří přijeli před dvěma týdny a teď se seznamují s univerzitou. Jako starý mazák jsem si neodpustil předat jim trochu nahromaděné moudrosti a připadal jsem si při tom děsně tvrdě a španělsky. Za chvilku nám ale došla témata k hovoru, a tak jsem se rozloučil a vydal se pomalu na další hodinu.
Tou měl být seminář nazvaný Kreativita a řešení problémů v informačních technologiích. Asi pěkná ptákovina, ale tehdy v Čechách, když jsem si tvořil seznam předmětů sem, mi to přišlo zajímavé. Také na ní máme starého známého. Vyučuje nás José, který nás vzdělával při GPI.
Přednáška se měla konat v učebně ve sklepě Josého úřadovny, budovy na druhém konci kampusu. Stoupl jsem si přede dveře a čekám a čekám a… nic. Po čtvrt hodině mi už přišlo divné, že jsem tam sám. To je i tady zvláštní. Vydal jsem se tedy nejprve k jeho kanceláři, která byla prázdná. Následovala cesta na fakultu. Přijdu tam, okýnkem ve dveřích mrknu do první učebny, a koho nevidím na stupínku. José si to tam mele o sto šest. A nadšeně mu naslouchá banda španěláků. Do teď mi není úplně jasné, jak se o změně učebny doslechli. Přidal jsem se tedy k nim a také si poslechl, jak skvělé je býti kreativním a jak nám s tím pan profesor pomůže. To jsem tedy zvědavý.
Svou kreativitu jsem mohl osvědčit ostatně hned poté po návratu na Alborayu. Rozhodl jsem se totiž uvařit si něco lepšího, než zas jen ohřátou pizzu. Koupil jsem si tedy brambory, curry omáčku a jakési krůtí medailónky. V kuchyni nemáme škrabku, a tak musíme drápat brambory nožem. Já zvolil spíš takové ořezávání. Odpadu při tom bylo požehnaně a tak Minelsy, procházející kuchyní, cítila jako povinnost ukázat mi, jak se to má správně dělat. Pche, to taky umím odkrajovat slupku jen s trochou brambory, ale není to žádná zábava. Nakonec se mi ale večeře docela povedla, takže jsem mohl jít šťastně sytý spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama