15. Jdeme na to

10. února 2008 v 18:44 |  Co se tu děje
GPI jsem tedy snad zdárně zakončil v úterý 15. ledna. Příliš odpočinku jsem si díky tomu ale neužil. Tenhle týden potom ještě bylo ve středu a v pátek vyučování. A ve čtvrtek jsem se už začal definitivně učit na zkoušky.

Tento čtvrtek a následně sobotu a neděli jsem věnoval Úvodu do umělé inteligence, IAR. Zkoušku jsem měl až 6. února, ale protože dva dny po ní byla další, rozhodl jsem se tenhle předmět prozkoumat už na začátku a před písemkou si ho jen letmo připomenout.
No, co vám budu vyprávět, úplně normálně a nudně jsem se učil. Jediná změna byla v sobotu, kdy jsem se díky krásně svítímu sluníčku a teplotám přes dvacet stupňů vyrazil učit na pláž. Přišlo mi to správně střelené, učit se v lednu na pláži. Bylo tam poměrně dost různých lidí. Nejčastěji zamilované páry (které mi v poslední době poměrně spolehlivě zvyšují tlak, když je někde vidím), ale i osamělí studenti jako já nebo různé skupinky mladých lidí. Nejzajímavější byly tři asi tak patnáctileté Španělky, které tam pobíhaly v plavkách a navzájem se fotily v různých více či méně vyzývavých pozicích.
Od nedělního odpoledne jsem plynule přešel na učení MTP. Tím také skončilo vzdělávání na pláži, protože na všechny předměty kromě IARu jsem už potřeboval mít puštěný počítač. Na pláži nejen, že není elektřina, kterou potřebuje můj notebook ke svému plodnému životu, ale hlavně je tam z podstaty věci docela dost písku, který mu pro změnu moc nechutná.
Během každodenního vtloukání informací do hlavy jsem si samozřejmě dělal pauzy na oběd, protože moudrost je hezká věc, ale člověk po ní sytý nebude. Na jídlo jsem využíval čtyři možnosti - jídlo ve školních kafeteriích (o učebních výletech do školy napíšu později), svou oblíbenou čínskou restauraci na Alboraye, blízkou španělskou restauraci a konečně a hlavně "Jídlo k odnešení (Comida para llevar) Elena" umístěné od našeho příbytku o čtyři domy nalevo.
Do Číny tady chodím rád. Kromě klasického kuřete se sladko-kyselou omáčkou tu mám vytipované i kuře s mandlemi a vlašskými ořechy. Nedávno jsem ochutnal také kachnu na pomerančích. To bylo poté, co jsem zrovna domluvil s domovem, při čemž mi máma vyprávěla o tom, jak budou mít s tátou k obědu kachničku. Řekl jsem si, že do toho půjdu na dálku s nimi, a dal jsem si jí tu taky. Sice nebyla nejlevnější, ale zato výborná. Proč ne, jednou za čas se musím trochu hýčkat, nikdo jiný to tu za mě neudělá.
Španělská restaurace se nalézá ve stejné ulici jako náš byt. Obsluhuje tam milý pan hostinský, takový poloholohlavý tlusťoučký tmavovlasý pán. Ve všední dny se tam dá koupit za 8,50E denní menu, které za ty peníze (na místní poměry to není vysoká částka) skutečně stojí. Na výběr bývá pro každý chod ze tří možností. Jako první jídlo si můžete zvolit buď nějaký salát, těstoviny nebo polévku, popřípadě valencijsou paellku (nevím, jak vytvořit českou zdrobnělinu od slova pealla, on říká peallita). Poté vám naservírují druhý chod, vybíráte z různých mas, ryb či zelenin, podle aktuální nabídky. Často se objevují fazolky a lilek. Přílohou je chleba (tedy pro Čecha bageta). Dále se můžete ještě těšit na desert (dortík, puding nebo ovoce), nápoj a kávu.
No, a konečně se dostávám k mému oblíbenému jídlu na odnešení, Eleně. Tento podnik sestává z velké kuchyně a malého pultu. V kuchyni připravují různé dobroty, které jsou v pultu vystavené a připravené k odnešení. Jídlo je vskutku rozmanité a hlavně levné. Cokoli si vyberete, dají vám do plastové vaničky, na kterou následně přitaví plastovou fólii. Na výběr je tu toho docela dost. Od nezbytné paelly, přes různá masa s omáčkami a zeleninou, saláty, těstoviny, až po pochutiny takříkajíc exotické. Mezi ně patří například sépie s majonézou, mušle v rajské omáčce či šneci v téže salse. Šneky jsem si tu jednou koupil, ale zvládl jsem jich sníst jen pár - přeci jenom, z ulity se tak divně táhnou a někteří ještě mají očíčka na šťopkách. To už bylo i na mě moc. Naopak sépie byla moc dobrá.
Spektrum zákazníků asi není zase tak moc široké, a tak se není co divit, že po pár dnech už mě tu obsluhující perzonál dobře znal. Začalo to tím, že se ptali, odkud jsem. Mysleli, že z Itálie. Vyvedl jsem je z omylu a trošku jim vyprávěl, co jsem vlastně zač. Od té doby se se mnou při každé návštěvě vždycky chvilku bavili. Jak jdou zkoušky, jestli jsem neopisoval a podobně. Bylo to docela milé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenička Lenička | Web | 11. února 2008 v 15:43 | Reagovat

TO není fér.. že tam je dvacet, když tady je skoro minus dvacet:-)

2 Honza Honza | 11. února 2008 v 20:02 | Reagovat

I víc, i když dneska bylo zataženo a s bídou patnáct.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama