12. Nový rok v Prčicích

16. ledna 2008 v 0:32 |  Co se tu děje
Následující pátek mě naši vezli do Frenštátu pod Radhoštěm za Věrkou, abychom spolu s ní mohli strávit příjemného Silvestra a Nový rok. No, a tím se dostávám k něčemu, co mi není vůbec milé ani příjemné.

Prvních pár dnů bylo fajn. Věrka sice měla hodně práce, ale i tak jsme vyrazili třeba lanovkou na Pustevny. Jinak se moc snažili její rodiče, tolik jídla, co tam za den, mám na Alboraye za týden. Potom přišla oslava Silvestra v bytě u Věrčiny sestry. I to bylo super, hodně jsme pili a dobře se bavili.
Tak skončil rok 2007. Vzpomněl jsem si, jak jsem na Silvestra 2006 stál s kamarády skauty na chatě v Krkonoších a věštil, že rok 2007 bude fakt dobrý. A ono se to vyplnilo, zažil jsem spoustu skvělých věcí a byl to rok moc úspěšný.
Jenže rok 2008 začal smutně. Po dalších pár skleničkách jsme si s Věrkou sedli a oba unavení a opití jsme si začali vyprávět o našem vztahu. To ráno jsme to už nedořešili. Na Nový rok jsme museli zpět do Prahy (vzala nás tam moje teta). Další den jsme zašli na večeři. Následoval dlouhý rozhovor. Ne, nebyly v tom žádné hnusárny. Jenom Věrka došla k tomu, že mě má ráda jako kamaráda, ale ne víc. A že dál už to takhle asi nejde. Dala si ještě týden na rozmyšlenou. S tím jsme se před strahovskými kolejemi rozešli.
Další den, ve čtvrtek 3. ledna, jsem si zabalil a naši mě odvezli na letiště. Letěl jsem opět s Air France přes Paříž. Do Paříže jsme doletěli se zpožděním a navíc úplně na druhou stranu letiště. Čekal mě sprint k letadlu do Valencie. Po cestě jsem se ještě trochu ztratil, ale nakonec jsem to těsně stihl. Když jsem se objevil u správného gatu, už se nastupovalo.
Ve Valencii jsem si sebral kufr a sedl si v poloprázdné letištní hale, že zavolám našim a Věrce, že jsem doletěl v pořádku. No, a tehdy jsem se dozvěděl, že už ten týden ani nepotřebuje.
Konec.
Jak hromádka neštěstí jsem seděl v letištní hale. Chtělo se mi umřít.
Sice jsem to tušil už od minulého večera, ale teď to na mě dolehlo. Aspoň jsem obvolával rodinu a nejbližší kamarády, abych v tu chvíli nebyl úplně sám. To je totiž to, jako by nebylo dost zlé být sám v cizí zemi (no dobře, mám tu pár kamarádů, ale je to hrozně povrchní). Ještě mi musí zmizet to, co mě tu drželo nad vodou. Ty čtyři měsíce před tím jsem na ni myslel polovinu bdělého stavu a dodávalo mi to sílu. Já jí fakt miloval. A teď? Konec a samota.
Erasmus a láska prostě asi nejdou dohromady. Jistě, třeba ten Montek s tou Kapuletovou by to ustáli. Jenže, který vztah je tak pevný? Možná by to dopadlo stejně i bez Erasmu, ale možná taky, že ne. Kdo ví. Včera mi říkal Giacomo, milý a usměvavý Ital odkudsi od jezer ze severu Itálie, že dopadl stejně. Když odjížděl, bylo všechno super. S novým rokem s ním skončila. Tak si říkám, že Erasmus je dobrý pro lidi, kteří si chtějí užít. Sehnat tu někoho na jednu noc není problém. Ale pro někoho, kdo má doma svou lásku, tahle zkušenost není. Věřte mi. Erasmus zabíjí lásku a tím pro mě bude navždy poskvrněný.
Ani se mi nechtělo zpátky na Alborayu, kde jsem měl plný pokoj jejích fotek a věcí od ní. Nakonec jsem se se ale sebral a do bytu dojel. Uvítal mě Andreas, který zůstával přes Vánoce na Alboraye. Stačil mu jeden pohled a jeho obvyklý úsměv zmizel z tváře. Svojí lámanou španělštinou jsem mu vysvětlil, co se stalo. Musel jsem si hodně dávat pozor, aby se mi nezlomil hlas. Andreas mě chvilku utěšoval a pak radši zmizel ve svém pokoji.
Já si otevřel ten svůj, a aniž bych se moc díval, snažil jsem se sundat všechny inkriminované fotky a poschovávat věci, které mi jí nejvíc připomínaly. A víte, co jsem udělal potom? Vzal jsem si kýbl s vodou a vytřel pokoj, koupelnu a kuchyň. Je fakt zajímavé, co člověk v určitém rozpoložení vyvádí. Kdybych byl nezaujatý cynik, musel bych se si smát.
Nebudu se tu o tom moc rozepisovat, ale následujících 24 hodin bylo pro mě skutečně těžkých.
Další den večer přišly na návštěvu Bára s Julií. Říkal jsem si, že návštěva spojenců neuškodí. Neuškodila, přivedlo mě to aspoň na chvíli na jiné myšlenky. Holky vyprávěly, jak tu strávily Svátky. Bára si našla práci za barem a Julie jí chodila navštěvovat. Obě při povídání vydatně popíjely. Já neměl na alkohol vůbec chuť, dal jsem si jen štamprli Becherovky, kterou jsem přivezl na ochutnání spolubydlícím. Andreasovi, který se brzy po příchodu kamarádek objevil, docela chutnala. Tak jsme tam tak seděli a povídali. Holky už měli docela dost a Andreas taky nebyl uplně střízlivý. Následovala ještě krátká opilecká procházka po Alboraye. Potom jsem si šel lehnout. Oni tři zůstali v obýváku a nevím a radši snad ani nechci vědět, co tam spolu vyváděli. Moc fantazie na to ale nepotřebuju. Jo, i tohle je Erasmus.
No, a tak začal nový rok ve Valencii.
Co psát dál? Už se připozdívá, čili jenom shrnu uplynulých dvanáct dní.
Dal jsem se hlavně tvrdě do práce. Finišuju s posledními úkoly ze semestru a ve čtvrtek se začnu připravovat na zkoušky. Pomáhá mi to nemyslet na ní. Všechny věci spojené s ní zmizely spolu s umělohmotným jmelím a vánočními řetězi v šuplíku. Nahradily je různé fotky a pohledy, co jsem si přivezl z Čech. Předevčírem jsem si taky koupil velkou valencijskou vlajku (1 m na 1,5 m), která jedno ze vzniklých prázných míst zaplnila.
Ve volném čase se tak nějak poflakuji po centru Valencie a přes týden chodím do školy (ještě jí dva týdny máme, nebo spíš jsme měli). Rychle jsem si přivykl na teplé a slunečné počasí (15 až 20 st přes den). Minulou neděli se vrátil i Thomas, čili jsme tu opět tři.
Zajímavá byla minulý týden ještě sobota. Šel jsem si na balkón pro prádlo, když tu vidím pod okny na hlavní ulici asi tisíc lidí. Po chvíli čekání se objevil alegorický průvod - kejklíři, vozi, ze kterých lidé v maskách házeli konfety, následně kamión s dárky a druhý s uhlím. Průvod ve svých kočárech uzavírala jejich Veličenstva, Tři králové. Bylo to moc zajímavé a byl to ještě takový dozvuk Vánoc. Tady totiž nenosí Ježíšek na Štědrý den, ale právě tyhle tři postavy na svůj svátek 5. ledna. Byla to asi první příjemná věc, která mě letos potkala.
Hlavně se snažím moc na to nemyslet. Během dnů se mi to už docela daří, ale noci jsou zlé. Snad pokaždé se mi tu zatím o ní zdálo. Pak když se ráno probudím, je mi moc smutno. Chybí mi.
Ale snažím se žít dál, co taky víc můžu dělat. Tuhle neděli jsem si sedl v královských zahradách do kavárny, dal jsem si café con leche (káva s mlékem) a četl si knížku. Sluníčko krásně svítilo, bylo teplo a já byl skoro spokojený. Spokojený, jak jenom může člověk sám být. Asi to přežiju. Zlomené srdce se zahojí. Jizva ale zůstane navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama