11. Doma je doma

16. ledna 2008 v 0:31 |  Co se tu děje
Stálo mě to hodně potu, ale nakonec jsem se, věřte, nevěřte, zabalil. To bylo, tuším, ve středu 19. prosince. Druhý den jsem ještě dobalil posledních pár věcí, rozloučil se se spolubydlícími a metrem vyrazil na valencijské letiště.

Tady jenom taková drobná odbočka. Když tu za mnou byla na návštěvě Věrka, letěla do Barcelony. Já tam jel pro ni, pak jsme se společně vraceli, potom jsme jeli oba zase do Barcelony a nakonec já zpět do Valencie. Celkově to bylo tolik zařizování a takový stres, že jsem se rozhodl pro cestu zpět na Vánoce domů pro let přímo z Valencie. Sice je to s přestupem (až do května, pak bude přímá linka) a ve výsledku asi o tisíc korun dražší, ale určitě to za to stojí. Než zas stát ve dvě ráno na autobusu, čekat na zpožděný autobus a doufat, že chytnete letadlo, tak jsem si radši připlatil a vůbec toho nelituju.
Takže, zpět do metra. Odsud z Alborayi nám jezdí na letiště přímá linka. Moc pohodlné řešení. Já si to jenom ozvláštnil tím, že jsem ještě v centru vyskočil na oběd u McDonalda a koupit nějaký průvodce s fotkami o Valencii. Zrovna se po měsíci sluníčka udělalo ošklivo a začalo pršet, čili nejvyšší čas vypadnout.
Na letišti jsem si nechal ještě zabalit kufr do fólie a pak už je tu vážení. Vejdu se do limitu? Chvilka napětí… vejdu! Váha dokonce ukázala jen 19,5 kg. To jsem ale šikovný! Následně jsem ještě zavolal Báře a Julii, abych se s nimi rozloučil a popřál jim hezké Svátky. Obě na ně zůstaly ve Valencii. Potom už jen projít pasovou kontrolou (kvůli pípání musel i pásek z kalhot) a tradá do letadla.
Můj první dnešní let směřoval do Paříže, na letiště Charles de Gaule. Oficiálně jsem letěl s Air France, ale tenhle let operovala posádka španělského Air Europe. Byli příjemní, ale k jídlu nám nic nedali, takže jsem si musel pěkně tu svojí bagetku a vodu koupit. Let byl v pohodě a za chvíli jsme už přistávali. Při přistání jsme měli skvělý výhled na krásně osvětlenou Eiffelovku, na jejímž vrcholku zářil do dáli jako maják obří kroužící reflektor.
Letiště Charles de Gaule je skutečně obrovské. Naštěstí naše letadlo dorazilo nedaleko od místa odletu letadla do Prahy a navíc s předstihem, čili jsem mě asi hodinu čas. Sedl jsem si tedy do jedné kavárny kousek od nástupu a poručil si kávu. Pěkně španělsky, jak jsem si už zvykl. Pan vrchní sice trochu divně koukal, ale kafe mi přinesl. Dokonce při vracení odpočítval drobné ve španělštině. Vida, když se budu trochu snažit, můžu se vydávat za jižana.
Už se ale přiblížila hodinu vstupu do letadla. Na tomhle letišti to mají zařízeno tak, že rentgenem procházíte až těsně před nástupem a pak ještě chvilku čekáte v malém prostoru bez obchodů a záchodu, než můžete na palubu. Nechal jsem se tedy zkontrolovat a usadil se na lavici. Říkal jsem si, jak určitě potkám nějaké Čechy a budu si mít s kým chvíli povídat. Ono to nebylo ale tak jednoduché. Nějak se krajané maskují. Po chvilce se mi podařilo zahlédnout v ruce jednoho kluka tak mého věku povědomou červenou knížku. "Taky Čech? " ptám se. On jenom pokýval hlavou a otočil se jinam. Jak je to možné? Až po chvíli jsem si uvědomil, že tady nejsem mezi erasmáky žhavými se seznámit a že holt Češi jsou daleko méně družní, než obyvatelé Valencie.
Nastala hodina nástupu. Nebo ne? Co to ta sympatická slečna říkala o hodině zpoždění? Ano, skutečně, naše letadlo mělo hodinu retraso. No paráda. Chvilinku poté, co to oznámila, jsem začal proklínat nápad dát si v kavárně kafe. Dobře, kafe bylo dobré, ale nějak mi začal chybět záchod. A hodina čekání přede mnou…
Nakonec jsem to zvládl. Moje první cesta na palubě vedla pak zákonitě do kabinky WC, ale vydržel jsem to.
Tenhle let operovaly České aerolinie a bylo to moc příjemné. Hned po nástupu jsem se dal do řeči s jedním stevardem, který mi vysvětlil, že zpoždění máme kvůli tomu, že v bulharské Sofii sněžilo. Díky tomu přiletělo letadlo do Prahy a odtud následně do Paříže pozdě. Jo, globalizace. V Sofii sněží a v Paříži se kvůli tomu lidé můžou počůrat.
Let proběhl opět v pohodě. Dostali jsme i malé letadlové občerstvení. Já si ho moc užil, ale pro starší židovský pár, sedící vedle mě, asi nebylo dost košér. Sice si ho vzali, ale jíst už se neodvážili. Co s tím? Pak jejich pohled padl na nenažraného mladíka na sedadle vedle nich. Šup, a už jsem měl před sebou další dvě porce. Paráda, ne?
Do Prahy na letiště jsme dorazili s hodinovým zpožděním 20. prosince v půl dvanácté večer. Ještě sebrat kufr (při tom jsem si ještě naposledy popovídal španělsky, s jedním párem co jel do Prahy na prázdniny) a už je tu náruč milující rodinky, máma, táta, babička. A taky rapidní pokles teploty, těch mínus šest za dveřmi letiště by leckterého Valenciána zabilo. Pokud ne, sklátil by ho pohled kolem sebe. Všechno totiž bylo ten den díky inverzi ojíněné. Třícentimetrové bodlinky vypadaly neskutečně a pohádkově. Tohle mi ve Valencii neuvěří.
Poté následoval transfer rodinnou oktávkou domů, do Popovic. Po snad přesně sto dnech opět doma! Nejvíc tomu nemohl uvěřit náš pes Tim. Asi už mě odepsal. Když mě ve vratech poznal, skákal metr do vzduchu. Nikdy bych nevěřil, že kolie tohle umí. Radost měl i druhý pes, Ron. Ten ale tak moc nevyváděl.
Následovala rajská s knedlíkem a prohlídka domova. Moc se to tam nezměnilo, ale po strohém bytě na Alboraye mi to připadalo, jak domeček pro panenky.
No, a pak jsem byl doma. Dva dny mi trvalo, než jsem si na to nějak tak zvykl. Ale potom už mi Španělsko přišlo jako sen, stejně, jako mi tady přijde snové Česko. Potkával jsem různé kamarády a na některých bylo dokonce vidět, že mě rádi vidí. To mě moc potěšilo, že na mě nezapomněli. Den před Štědrým dnem jsem ozdobil skoro sám náš velký stromeček. Pak už tu byl Štědrý den, pohádky, vánočka, oheň v krbu, večeře, dárky… Moc jsem si to užíval, jak mě mají všichni rádi, jak je dobré české jídlo a příjemné mluvit jenom česky. Nikde žádné pomeranče, jan bílý sníh (nebo námraza či jinovatka). Byly to fajn Vánoce.
Ve čtvrtek 27. jsem se jel ještě taky podívat do Prahy. Překvapilo mě hlavně obchodní centrum Palladium na Náměstí republiky. To tu před mým odjezdem nebylo. Ale i pár dalších věcí, jako třeba, že nám naše panťáky vzletně označili jako linku S9. Snad teď aspoň budou jezdit včas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama