4. První spolubydlící

12. října 2007 v 11:31
Sobotní dopoledne mě zastihlo v areálu university. Připravoval jsem si tam rozvrh. Na první pohled to vypadalo složitě, ale po chvíli proklikávání se stránkami školy to bylo nakonec docela jednoduché. Hlavní výhodu jsem měl v tom, že jsem se mohl na cvičení přihlásit do kterékoli skupiny, čili se mi povedlo udělat si rozvrh bez zbytečných děr a prodlev.

Poté následoval oběd. Přesunul jsem se kousek do města na docela dobrý a hlavně levný kebab. Hned po obědě volaly holky, že jsou ve škole a jestli bych tam nepřišel pomoct, protože nemůžou najít byt a potřebovaly by se podívat do internetové databáze. No, a protože nemají přístupová hesla, jejich počítače nefungují. Rád jsem pomohl, neboť bylo příjemné moct si s někým chvíli povídat česky.
Bára nakonec našla byt asi po pěti dnech, někde poměrně daleko. Bydlí tam sama s asi čtyřicetiletým panem majitelem, který ze začátku prý vypadal, že je teplý. Jenže to tak asi nebude a jak se pan majitel osměluje, tak Bára uvažuje čím dál tím víc o stěhování.
Julii to trvalo déle, odhadem deset dní. Nakonec bydlí v poměrně pěkném bytě nedaleko pláže. Tuhle jsem tam byl na návštěvě. S ní tam žije ještě jedna Němka a dva Italové. Němka je prý v pohodě. Italy jsem viděl, a ti tedy v pohodě nejsou. Co si představíte pod pojmem troska? Já něco podobného, jako tyhle lidi. Mají delší vlasy, neupravené fousy, naprosto nepřítomný pohled a v ruce neustále jointa. Nevím, jestli to je tráva nebo hašiš nebo co, ale už to na nich nechalo docela stopy. Podle Juliiných slov jsou v tomhle stavu pořád. No, spolubydlící si člověk nevybírá.
Po srazu na univerzitě jsem zamířil zpět do bytu. Tady jsem se hned ve dveřích srazil s panem domácím. Zrovna do bytu nastěhovával mého prvního spolubydlícího.
Jmenuje se Fabián. Je Francouz, je mu 22 a pochází z Bretaně. Má tmavé vlasy, občas si nechává narůst plnovous. Studuje taky na Politechnice, ale asi stavebku (přesně Obras publicas, ale nějak jsem se s ním nikdy nebavil, co to znamená). Hlavně je ale docela normální, ani žádná smažka, ani nějaký šprt. Fabián už má za sebou tříměsíční praxi v Boloně a hlavně prázdninový měsíční pobyt v Polsku. Díky tomu na nás nekouká jako na nějaké exoty z asijských stepí. Narozdíl ode mě docela rád vaří, ale po jídle nechá všechno, jak mu to vypadlo z ruky a jde pryč. Rád vyrazí na nějakou tu fiestu. Často mi tu vypráví o tom, jak musím chodit ven častěji a jak nemůžu večeřet už v osm (což už teď nedělám, večeřívám až tak kolem deváté i později). Taky má srandu z toho, že mám jiné oblečení do bytu a jiné ven a hlavně z toho, že nepiju pivo. Celkově je ale fajn a docela mi vyhovuje.
Takže tenhle Fabián se sem v sobotu večer nastěhoval. Chvíli po jeho příchodu jsme spolu vyrazili do města, protože zrovna na MS hrála rugby Francie. To žádný Francouz nemůže propásnout. A já rád taky trochu vyšel mezi lidi. Zápas jsme sledovali v malé irské hospůdce. Bylo tam docela narváno. Rugby moc zajímavé nebylo, protože Namibie není zrovna soupeř hodný obdivu, ale lepší bylo, že jsem se tam seznámil i s několika Fabiánovými kamarády. Především s Chamalem (to jméno by asi správně mělo být Džamal, ale Francouzi to čtou s CH) a s Iren. Chamal pochází původem odkudsi snad z Libanonu, ale je normální Francouz. Menší, tmavší, hodně se usmívá a dobře se s ním baví. Bydlí tu kousek od nás. Iren je jejich spolužačka z univerzity. Moc nevím, jak ji popsat, je menší, ne moc hezká, taková průměrná. Každopádně s těmito třemi Francouzi jsem tu v kontaktu z cizinců asi nejvíc.
Po rugby jsme ještě šli na Plaza de la Reyna do McDonaldu na pozdní večeři. Zatímco si ostatní pochutnávali na svých hamburgrech, já zaslechl od vedlejšího stolu češtinu. To nemůžu nechat plavat, Čechů tu není nikdy dost! U vedlejšího stolku jsem se proto dal do řeči se třemi kluky z Čech. Překvapivě jsem nenašel další erasmáky, ale vítěze Středoškolské odborné činnosti, kteří se tu účastnili mezinárodní konference nadějných mladých vědců. Ta se konala v Muzeu věd v Ciudad de las Artes y Ciencias. Zvali mě, ať se určitě stavím. Docela mě to lákalo, už jenom kvůli stavbám. Nakonec jsem tam i v pondělí vyrazil a nafotil tam fotky, co jsou v galerii. Příště o tom napíšu víc. Od McDonalda jsme už šli do bytu spát.
Další den jsem jel nejprve do školy pomoct Báře a Julii svým notebookem. Potom jsem se byl podívat na pláži. Říkal jsem si totiž, že po skoro týdnu ve Valencii už bych i mohl. Moc se mi tam líbilo, ale bohužel jsem s sebou neměl plavky, abych vyzkoušel vodu. Tak jsem si dal aspoň v nedaleké Číně oběd a vrátil se do bytu. Času ale bylo dost. Převlékl jsem se tedy do starého trička, plavek a kraťasů a metrem a posléze tramvají dojel zpátky k vodě. Byla to skutečně paráda, v moři už jsem se nekoupal, ani nepamatuju.
Po nějaké době jsem se vrátil zpět do bytu. Tam se mezitím nic nestalo, čili jsem mohl v klidu odpočívat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama