1. Cesta a první den ve Valencii

8. října 2007 v 11:51 |  Co se tu děje
V pondělí to bude už měsíc, co jsem sem dorazil. Měsíc, kdy jsem se šedesáti kily věcí nastoupil na Florenci do autobusu směr Španělsko. Ještě poslední zamávání Věrce, babičce a dědovi a už se trmácíme zacpanou Prahou pryč. Cesta autobusem sama o sobě nebyla tak hrozná, jak jsem se bál. V autobuse totiž bylo poměrně hodně místa. Měl jsem pro sebe celou dvousedačku, čili se i dalo spát. Kromě spaní jsem si četl, jedl svačiny z domova a byl nešťastný. Jo, jo, žádná jistota přede mnou, odpojení se od celého dosavadního zivota, nebylo mi zrovna úplně dobře.

Autobus jel přes Norimberk a Štrasburk a potom někudy dál, ale moc nevím kudy, protože jsem zrovna spal. Probudil jsem se až ve Španělsku. Do Barcelony jsme dojeli ještě o hodinu dřív, než jsme měli. Tam jsme opustili autobus s českými řidiči a čekali na pokračování už s místním řidičem. A čekali a čekali, protože Španěláci zjevně vůbec nepospíchali. Vždycky řekli, že přestupovat se bude už za pár minut, ale pořád se k tomu neměli. Nakonec se ale všechno stihlo a jen s malým zpožděním jsme vyrazili na jih.
V tomhle autobuse mi na náladě nepřidaly dvě věci - promítání filmu Útěk z věznice Alcatras a to, že řidič suveréně zapomněl vysadit německý pár na jejich zastávce a vezl je dál. Tak se dostali asi padesát kilometrů jižněji, než měli v plánu a museli se dalším autobusem vracet. Při jízdě nás potkala i půlhodinová pauza na oběd, která ale byla příjemná. Češi totiž takové věci nedělali, to jsme jen jeli a jeli, občas si mohli dojít na záchod, ale to bylo tak všechno.
S přibývajícimi hodinami a kilometry se postupně měnila i moje nálada - ze smutku se postupně stalo odhodlání. Řekl jsem si, že když už tu jsem, tak budu muset zachránit, co se dá. Nejdřív svojí holou existenci a pak postupně i to ostatní.
Přichází čtvrtá hodina odpolední a s ní se objevuje Valencie. Vjíždíme do města. Mám na kolenou rozprostřenou mapu a sleduji, kudy se autobus probíjí. První, co vidím je naše univerzita, pak přes město až na stanici autobusů. Vystupuji a dobrodružství začíná!
Nejdřív jsem musel najít nějaké místo na přespání, protože jsem neměl nic zajištěného. Hodil jsem tedy na záda dvacetikilovou Gemmu, na břicho desetikilový malý baťůžek, do ruky vzal madlo třicetikilového kufru (naštěstí s kolečky) a ve třicetistupňovém vedru se vydal na cestu k prvnímu vytipovanému hostelu, který byl na druhé straně centra. Šel jsem skoro celou cestu po původním nábřeží řeky Turia, čili cesta byla pohodlná (tuhle řeku přeložili jinam a v jejím původním korytu jsou teď pěkné parky). Akorát ze mě docela lilo, protože jsem měl ještě dlouhé kalhoty a pevné boty.
V hostelu se naštěstí nakonec ubytování našlo, v šestilůžáku za 18E na noc. Společnost mi dělaly nějaké Američanky studující v Madridu, se kterými jsem večer chvíli mluvil. Teď jsem ale ze sebe shodil veškerou bagáž a šel si užít sprchu. To byla paráda! Potom jsem ještě vyrazil koupit španělskou SIMku, skáknul na večeři k McDonaldovi, zavolal svým blízkým a šel se pořádně vyspat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama